Krásný kluk (2018)

Netuším, jestli je to nějaká kolektivní nenávist vůči Timothéemu jen proto, že si říká, co chce, a ne to, co lidi chtějí slyšet, ale zdejší ‚nezaujatí‘ hodnotitelé asi koukali na jiný film. Dát tomuhle dvě hvězdy, nebo dokonce jednu, je úplně mimo. Je to o závislosti, o ztrátě a znovunalezení důvěry, a hlavně o lásce. Ty neustále se opakující situace plné zklamání a následného odpuštění se možná nenáročnému divákovi zdají jako nuda, ale přesně takhle to v životě se závislostí chodí. Rozhodně to nuda není! Je to dlouhá, bolestivá cesta za procitnutím. Jak kdysi napsal Charles Bukowski: ‚Závislost je jako zlákat se do pasti, která vypadá jako úkryt.‘ Krásný kluk je emocemi prolnuté dílo s vynikajícími hereckými výkony, které mě přibilo k obrazovce a nepustilo až do konce.

Zpočátku na mě film nedokázal přenést závažnost problému. Po čase, kdy se Nic stále vrací mílovými kroky zpět a ničí celou svou rodinu, jsem se do děje dostávala. Timothée na mě působí jako přesná kopie ztracené duše. Nahlížíme na starost rodiny a macechy, která se ke všem problémům staví překvapivě se ctí. Hezký, jemný, ale přitom hluboký film.

Carell i Chalamet hrají jako o život (kde jsou nominace na Oscara?!) v reálném dramatu bez zbytečných hollywodských gest. Bylo by nefér kritizovat, že ve druhé čtvrtině je to dost opakující, a vlastně chvilku i nezáživné, je to prostě film podle skutečných událostí, a podle pravého Nica i Davida, naprosto přesně a reálně popsaných. Celý film stojí prakticky chemii mezi otcem a synem, a naštěstí jí tu je až až, bez by film byl jen průměrná tuctovka.

Zajímavý film. V podstatě se celou dobu točí jedna situace pořád dokola. Mladý Nic spadne do drog, jeho otec se ho z toho snaží dostat, a když se Nic z drog dostane, otec mu odpustí.  Svým způsobem se tohle děje nekolikrát za celé 2 hodiny a nic jinačího nesledujeme. Přislo mi, že film neměl hloubku, příběh byl monotónní, moc uhlazený a slabý. Jak nad tím přemýšlím, tak jsem si z filmu nic extra nevzal, vlastně to ve mně ani moc nevyvolávalo emoce. Tři hvězdy dávám jen proto, že je to "naučný-odpuzující" film o drogách. Dát dvě hvězdy by bylo přísné.

Slibuje, prosí, lže, chlácholí, ujišťuje, škemrá, vyčítá... Rodiče chtějí věřit, opakovaně odpouštějí a zas a znovu zažívají zklamání. Novinář David a student Nic. Otec a syn, jejich blízký vztah a několik let hochových závislostí. Talentovaný, citlivý a inteligentní mladík, který postupně propadá drogám, a jeho otec vyrovnávající se s myšlenkami, že zklamal a klukovi nedal vše, co potřeboval, a že s každou jeho dávkou ztrácí svého krásného chlapce. Sledujeme tak postupný rozpad důvěry, cyklus relapsů a nadějí, bezmoc nejbližšího okolí. A znovu. A (bohužel) znovu. Protože to zkrátka celé poměrně bezpečně klouže po povrchu. Příběhově i emočně. Přitom tvůrci zvolili cestu brnkání na city diváka. Ale chtělo to asi méně bezzubého režiséra. Chybí špinavost, přitom oba pánové ve svých memoárech evidentně vyprodukovali dost naturalistického materiálu. Výsledek ale zkrátka nechce jít na dřeň, nechce šlápnout do pořádného bahna, nechce být nepříjemný. A přitom měl být, tudíž tahle sázka na tiché a bolestné rodinné drama vyšla tak z poloviny.