...a Bůh stvořil ženu (1956)

Pro mne jeden z nejlepších filmů s BB. Myslím, že Brigitte se svým životním stylem zde ani nemusela moc hrát, že jí role sedla i typově. Představuje zde mladou dívku, která z důvodů, jež neznáme, přišla o rodiče a je vychovávána u pěstounů. Budiž, za to, co se stalo, nemůže. Ale asi nebyla vychovávána moc pevně, protože žije dost divoce. Sice pracuje, i když jen jako prodavačka v trafice, ale ani tuto práci nemá moc ráda. Její jedinou starostí je nechat se oblétávat chlapy. Pak se sice provdá, ale tím jen začne žít ještě zahálčivěji. Už ani nepracuje, na vše má doma služku, nemusí nic dělat, tak jen chodí po zábavách a barech, neumí či spíš nechce si ani dojít pár kroků pro pomeranč... Když pak manželství i vinou nevěry krachuje, říkal jsem si, že by jí mohlo pomoci a vzpamatovat ji, když ji její manžel přetáhne nějakým klackem. To se v závěru skoro stane. I když jí dá jen pár facek, ale pořádných. Tohle si myslím, že Brigitte muselo i bolet (mimochodem, být tím manželem já, asi bych opravdu použil spíš klacek nebo nějaký potěh). Nicméně v poslední scéně to vypadalo, že to Juliette pomohlo. Tím celý film končí, takže už pak nevíme, zda manželství vydrželo celý život, ale o tom stejně ten film nebyl.

Stěží jsem zvládla celý film i přes tu krátkou stopáž. BB byla nádherná, chápu, že mužský divák si přišel na své. Že je hrdinka bez předsudků a svobodomyslná? Takhle bych to zrovna nenazvala. Svobodná mysl ještě nemusí znamenat nezodpovědnost. Nelíbí se mi, když  se ubližuje někomu, kdo si to vůbec nezaslouží. Mě zaujal Jean - Louis Trintignant, který byl dobrý i na začátku své herecké kariéry.

Příběh tak prostý, až je skoro úplně prázdný. Bardot to sluší, založit ale film na nahých bocích a náznacích nahého dekoltu, je trochu... málo. Z historických důvodů zajímavý film a ani to není vyloženě k neukoukání, příběhu příliš mladé nespoutatelné dívky by ale bohatě stačil krátkometrážní formát.

Fascinujíci jak tolik lidí bagatelizuje závažnost příbehu.  Kdybych měl vybrat pouze jediný film, který dokáže zprostředkovat hraniční poruchu osobnosti, tak je to tenhle. Z klinického hlediska mi není znám přesnější obraz typické "hraničářky" v rámci filmového řemesla.  Je to až děsivě přesné. Respektive, nejde ani tak o klinický obraz jako takový (v rámci kontrolovaného prostředí), ale o přesné behaviorální vykreslení v bežném životě - od emoční dysregulace, idealizace/devalvace, strachu z opuštění po sebedestruktivní chování. Pokud vás to zajímá, tak problematika poruch je v zásadě prozaická. Je to otázka predispozic a psychosociálních vlivů. Záleží na tom, jaký máte v životě start a zdali a jak moc jste psychicky odolní.

Tenhle film je v podstatě sledem obrazů s jednou ústřední postavou – Brigitte Bardot. Děj je minimální, dialogy často působí jako nutné zlo (navíc podtržené příšerným dabingem) a celé vyprávění stojí na přítomnosti BB, na jejích pózách a gestech. Napadá mě naprosto absurdní přirovnání: při sledování filmu se mi vybavil pomník Marie Terezie ve Vídni. Ano, je to srovnání zcela nesmyslné – osvícenská panovnice a filmová hvězda 50. let nemají společného zřejmě vůbec nic. A přesto je tu jedna paralela: obě unesou přehnaně velkou formu. Marie Terezie bez problémů nese obří monument uprostřed náměstí, aniž by působila směšně. A Bardot podobně bez potíží “unese” celý film, který by bez ní byl prázdnou schránkou bez děje a bez dialogů. Film se tak spíš pozoruje, než sleduje. Není důležité, co se přesně stane, ale že se díváme. A Bůh stvořil ženu tak vnímám jako zvláštní případ: snímek, který by bez své hlavní představitelky sotva obstál, ale s ní funguje překvapivě dobře. Bardot tu není nositelkou příběhu – ona je samotným obsahem.