32A (2007)

Dublin konce sedmdesátých let a do něj je vhozená mladá a naivní holčina, kolem které se odvíjí příběh tohoto filmu. Ženská část publika chování Maeve zřejmě pochopí snáž, než já, ale podívat se na toto lehké drama docela i dalo. Zároveň bylo silně znát, že režisérka filmu hodně čerpala z vlastních vzpomínek…a ty často bývají pro autenticitu filmu to nejcennější, co film může mít.

Ach jé, když mně bylo tolik jako těm děvčatům, tak to všechno probíhalo jak přes kopírák. Kdo je jak vyvinutý, někdo měl mindrák, že tam nemá nic a druhý, že tam toho má zase moc. Přes okukování kluků, kteří byli samozřejmě většinou lumpové, ale nepolíbená děva uschne, tak co bychom proto neudělaly. První lásky, zklamání a hledání sama sebe v tom svém osobním mumraji pocitů. Moc se mně líbilo, že to bylo podané přirozenou formou, bez mašliček, ale těch krásných chvilek ještě budou mraky děvčata, tak nezoufat a hlavu vzhůru....

V podstatě obyčejný a ničím nepřekvapující příběh, za to ale perfektně natočený, podkreslený krásnou hudbou a dobře vybranými exteriéry a interiéry. No a musím samozřejmě vyzdvihnout také skvělé herecké výkony. Podle mě předvedla Ailish McCarthy snad nejuvěřitelnější "rozbrečení se", co sem kdy ve filmu viděl viděl...

Příjemný a civilní způsob, jak prodat téma proměny dívek na ženy (tedy alespoň tu proměnu vizuální). Dokáže pobavit, dojmout i donutit k zamyšlení napříč diváckým spektrem, což mu mohou tuzemští autoři jen slepě závidět. PS: Je fajn vědět, že ve čtrnácti jsem koukal do výstřihu angličtinářce nejen já, ale i moje spolužačky o)

Typický film na nedělni pozdní večer na ČT 2 - jednoduchý, obyčejný, bez většího příběhu, jen takové nahození ze života třináctileté Maeve, která chodí do katolické školy (Dublin, 1979) a pouští se do prvního milostného dobrodružství (ve vší slušnosti). A jako obvykle v tuhle dobu na téhle stanici mě tenhle příjemně podaný film bavil. Na konci zazní Shout od Donny Lewis, tak mě to evokovalo staré dobré Sundays, že jsem ji desku hned stáhnul.