18 dárků (2020)

+4*možná to ke mě nesedí, ale dokážu být i citlivý a vyronit kromě jiných tělních tekutin i nějakou slzu ;-). A tento italský film to přesvědčivě dokáže dostat i z Vás. Je pravda, že podobným sentimentálním dojákům se vyhýbám a nemám rád citové podbízení. U toho mě to však nepřišlo tak klišoidní jako u starých známých amerických bijáků. Příběh má hlavu a patu, spád a sympatické herecké obsazení. A navíc zůstane v paměti i po pár dnech, což se málo kdy stane. Nejspíš se ve slabé chvilce nebudu bránit i opakování, tak není divu, když má své čtyři hvězdičky jasné.[PŘÍBĚH:2///SMYSL:1///ATMOSFÉRA:2///TEMPO:1///ORIGINALITA:2///NÁLADA:1+///ART:0///STYL:1///CASTING:2(3*MAX) ]

Originálním, neotřelým a k citům nekompromisním námětům já vždycky budu s radostí nadržovat, proto letí další pětihvězda neprávem přehlédnutému dramatu z tentokrát ne příliš prosluněné Itálie, v níž se odehraje dost možná nejdojímavější vztah dcery s matkou, co jsem ve filmové sféře zatím viděl. Docela dlouho jsem pochyboval, jak to chtějí všecko poskládat tak, aby to zapadlo bez větších logických lapsů a oni to ti kluci jižanský zvládli na výbornou. [viděno na Netflixu 14.5.2024]

Jo, tak tohle bylo hodně povedené drámo, které klame popiskem. Doopravdy totiž jde o úplně jiný děj, a to že 18letá dcera je sražena autem a následně se "probudí" do snu, ve kterém jí je umožněno prožívat minulost se svou matkou, jenž zemřela při porodu a kterou nikdy nepoznala. Díky tomu sledujeme emotivní sbližování matky a dcery, které přinese mnoho veselých i smutných momentů a které je silné po celou svou stopáž, zejména pak s blížícím se závěrem, kde se příběh pomalu uzavírá a vede k uzavření osobních problémů a nevyjasněných pocitů hlavních postav v tom správně citelném a vděčném podání. Velmi originální Itálie, od které jsem takhle poutavou emoční ždímačku rozhodně nečekal.

18 dárků připravených před smrtí pro svou dceru k budoucím narozeninám a teď co s tím. Tvůrci si vybrali cestu přerodu jedné vzteklé puberťačky v „normální“. A vzhledem k postupnému dávkování informací, co se to vlastně v den jejích osmnáctin okolo ní začalo dít, dokážou držet divákovu pozornost. Postupně navíc přidají přirozený tlak na slzní kanálky. Na můj vkus ale chybí proměně puberťačky trocha přirozenosti. Na konci se prostě jen převleče z černých plavek do bílých a je hotovo.

Tohle možná stropem filmové tvorby není, ale tak mi to sedlo, tak se mi líbil námět, obsazení, dojala mě reálná skutečnost, z níž autoři vycházeli, i způsob, jakým pojali propojení dvou časových pásem, že spokojeně hodnotím známkou nejvyšší. Asi každý, kdo čekal dítě, říkal si, jaké asi bude? Jak bude vypadat ve třech, v deseti, v osmnácti letech? Co teprve maminka, která ví, že se toho nedožije. Hezké. Moc hezké a ačkoli dojemné, vcelku docela drsné.