101 (1989)

Představte si, že je Vám 13 let, žijete pro album Black Celebration a Music For The Masses, Depeche Mode jsou pro Vás celý svět. Neustále otravujete, že chcete nosit jen černou, a to v zemi, kde přesfake perestrojkustále vládne jen komoušská rudá. Venku je srpnové horko, sedíte u kámoše, xtá kopie VHS kazety moc nezvládá srovnat správně barvy, jenže jakmile začne hrozivý úvod PIMPF a na obrazovce bliká  DEPECHE MODE ...101, tak je to tak brutálně omamný pocit, že i po desítkách let mám při té vzpomínce husí kůži... Režisér  D.A. Pennebaker, borec, který měl za sebou už legendární Ziggyho koncert a taky road movie Bobíka Dylana, natočil úžasné dílo, přestože Depeche Mode vlastně před natáčením vůbec neznal. A když byl požádán o režii koncertního, tak se optal: "Depeche Who?" a přidal:"Proto jsme letěli do Kalifornie shlédnout jejich koncert. To co jsme viděli, bylo zarážející. Ještě jim nebylo ani třicet, ale jejich věk neodpovídal jejich zkušenostem. Bylo to neobvyklé. Čtyři úžasní muzikanti předváděli jedinečný sound – svou vlastní značku pop music, žádná další variace na rockové skupiny ze šedesátých a sedmdesátých let. Odhodili bicí a kytary, část hudby pouštěli z pásků. Hráli na syntezátory nutkavé a pulsující písně napsané Martinem L. Gorem a v život probuzené neskutečnou energií a nezaměnitelným hlasem Dave Gahana. Depeche Mode se během těch týdnů prohnali Amerikou jako bouře. A také to jejich publikum - netypické rockové publikum, ne moc alkoholu a žádné vzývání smrti, ale publikum bezmezně oddané, převážně oblečené v černém. Vypadalo jako stvořené jen pro skupinu samotnou, po zbytek roku setrvávající v Druidských oslavných rituálech...."Vždy jsme s manželkou Chris říkali lidem, že čas, který jsme strávili na turné s Depeche Mode byl naším nejbáječnějším dobrodružstvím."

Stejnojmenný záznam koncetu byl prvním albem DM, které jsem měl nahraný na kazetě (asi tak 3.-4. kopie, takže už to celkem šumělo). Dodnes jsou pro mne DM kapela č. 1. Je proto celkem zvláštní, že na dokument 101 jsem se podíval až dnes.... Má to úžasnou atmosféru. Mrzí mne jen to, že tvůrci nedali víc prostoru pohledům do zákulisí... Ale rozumím tomu, že chtěli upřednostnit to nejatraktivnější, tedy dlouhé úryvky z koncertů, které jsou dodnes fascinující.... Linka, která sleduje skupinu fanoušků mi určitě nevadí, myslím, že vhodně dokresluje atmosféru, ale asi se z ní taky dalo vytěžit víc...

Tento film se stal legendou snad již v době svého vzniku a zachycuje DM těsně před tím, než definitivně pronikli do mainstreamu v USA, tedy ještě před tím, než vyšlo jejich vždy nejcennější album Violator.Jde o skvělý dokument, kde jejich vždy devotní fanoušci hrají též neoddělitelnou roli.Hudba elektro pionýrů byla tehdy však ještě stále nedostatečně organická, o prvky téměř soulu byli obohaceni až téměř o dalších 5 let později, kdy se již tak striktně nejednalo o dark - elektropop.i tak si nezaujatě myslím, že dokumentu schází nějaká pověstná třešnička na dortu k absolutní dokonalosti

Naposledy, kdy jeste DM stali za to a kdy meli svuj originalni puvodni zvuk. Pak Gahan zmagoril a Wilder odesel. Z tohoto dokumentu bych vymazal vsechny sceny, kde je ta banda fanousku jedoucich na koncert. Pak by to byl 100 procentni zazitek. Skoda, ze jsem tenkrat nesel na Prazsky koncert. Lituju.

Zeny si asi malokedy praju, aby boli starsie. Ked som vsak videla prvykrat tento zaznam z Rose Bowl, tak to bola prva myslienka, co mi napadla. V tom case som si este viac-menej cucala palec na nohe (uz menej ako viac nastastie), ale paneboze ako strasne by som chcela mat vtedy tolko co teraz, nevahala by som ani minutu a bola by som v tom dave, to musela byt taka atmosfera ze zazit a zomriet. Ale aj takto to ma svoje caro a je to nehorazne silne. Pri 101, aj napriek tomu ze je to len zaznam, som si presla milion emociami, strhol ma uz samotny brutalny nastup (Pimpf), pousmiala som sa, ked na mna (!) Gahan zmurkol pri Behind the wheel, poplakala si pri Blasphemous rumours a pri Somebody som asi ani nedychala. Nastastie som medzitym zazila DM nazivo viackrat a zakazdym ma to len utvrdilo, ze niet lepsej kapely. Jasne, existuje mnozstvo uzasnych songov (75 % z toho 80th, po 10 % soundtracky a 90th a 5 % cokolvek ine), ale DM su pre mna proste jediny, od ktorych sa mi paci cela kompletka a pri ktorych hudbe zazivam emocne to, co pri nikom inom.