Ztraceni v moři (1999)

Pomaly ako nedokončený a útržkový film a keďže je to podľa knihy, tak mám obavy či pán autor netrpel nejakými ťažkosťami s finalizáciou vecí, myšlienok a scén v jeho knihe. Alebo by to mohla byť chyba scenáristu? Príbeh dobrý, ale skáče sa z roviny na rovinu, vôbec sa nedáva extra priestor na emócie okrem šialeného kvílenia pani Pfeifferovej v jednej chvíli, nejde sa do hĺbky už len v tom, že a čo tá druhá strana? To vážne zoberieme otcovi chlapca a ten po rokoch len povie, tak čau, nebojuje, neslzí, nič. Len smútok sťaby labrador. Film/kniha nahodili tému, ale nevyťažili z nej veľa resp. nie toľko, čo mohli. A je to sakra vidieť. Ponúka len naivné zakončenie, kde si chlapec skáče, ako sa mu zachce, no a taká Goldbergová je tu použitá len vyslovenie agitačnej vety:som černoška a som lesba... Taká päsť na oko, ako keby Freeman povedal Pittovi vo filme Sedem, keď našli toho tlusťocha, že či nemá pri sebe análne kolíky a či mu ho nechce vyfajať.

Silný příběh plný emocí sledujíc ztracení syna, jeho postrádání i posléze nalezením. Cení se za originální nápad. Téma je velmi vážné, přesto se ale nemusí všem zamlouvat. To by se mělo respektovat. Ti, kteří si užívají filozofování a psychologii, budou zaručeně filmem nadšeni. Ze strany Bena se dočkáte hodně překvapivých rozhodnutí. A (jak nečekané) na samém konci se dozvíme, jak to skutečně mezi bratry tehdá bylo.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #2: Ten film jsem shlédl v letadle z Maroka, když jsem po letech znovuobjevil talent a krásu Michelle Pfeiffer, a rozhodl se, že bych mohl podniknout důslednější exkurzi po její filmografii. V marockém Netflixu to byl její jediný dostupný film, takže jsem si ho uložil do offline. Na ten film bych se zřejmě jinak nikdy nepodíval, což bych zpětně hodnotil jako chybu.
Je to melodrama klasického střihu, ale někdy si musíte najít čas i na takové filmy. Nebudu nic prozrazovat o ději, protože hlavní pozitivum tohoto příběhu je jeho postupné rozkrývání (nejedná se o žádné twisty, ale prostě je ten příběh fajn a vyplatí se nevědět moc dopředu) – možná jenom řeknu, že hlavním tématem je RODINA, což je pro mě vždycky silný motiv. Některé scény jsem si tak užil možná o to silněji, protože jsem se do nich sám projektoval.
Čemu chci ale věnovat speciální odstavec je výkon Michelle Pfeiffer, protože tohle bylo zřejmě její nejsilnější období, a i když scénář není z těch nejvypilovanějších, její ztvárnění role obyčejné matky je skrz naskrz autentické a pohlcující. Dokáže ve vás vyvolat emoce jak v těch nejvypjatějších momentech, tak v těch intimnějších, kdy se všechno důležité odehrává pod povrchem. Je ospravedlnitelné, když herce míjí nominace na herecké ceny jenom za to, že podávají skvělé výkony v průměrných filmech? Těžko říct.
Pozor SPOILER!: Čeho je v jinak příjemně plynoucím filmu škoda, je rozhodně samotný závěr, který svou „jednoznačností“ nedává prostor pro realistické a plastičtější vyústění. Je to klasický hollywoodský konec, kdy se vyprávěnka z předměstí dobere svého vytouženého finále a všichni jsou opět šťastní. Zamrzí to o to více, když víte, že Michelle Pfeiffer jako jedna z producentek bojovala za více nejednoznačný konec, ale studio mělo prostě jiný názor. Hollywood zkrátka dokáže někdy načrtnout zajímavou skicu, ale v drtivé většině případů ji pak chce vybarvit výraznými barvami, aby nezůstalo pochyb o tom, že filmové plátno je pro pohádky, nikoliv pro opravdové příběhy.

Tak si tak povídám se ženou o filmu, který jsem viděl jako malý a i přesto, že si ho téměř nepamatuji tak ve mě zůstal doteď. Ženě to přišlo ohromně zajímavé a tak začalo pátrání. I přesto, že jediným vodítkem pro mě bylo téma ztraceného syna, jsem snímek našel poměrně rychle. Bože jak je dnešní svět jednoduchý. Ale něco jiného je koukat se na film jako dítě, kdy podobnou kvalitu má většina snímků a dnes kdy už jsme mnohem dál. Ještě větší rozdíl je na film koukat jako bezstarostné dítě a jako otec tří dětí. Příběh je to neuvěřitelně komplikovaný, ale ne tím, že by ho zkomplikovali tvůrci, ale faktem, že tento případ zkrátka nemá správné řešení, proto po něm zůstává ohromná prázdnota. Jako táta jsem se do něj ohromně vcítil a není to nic příjemného, avšak i přes silný příběh mi zpracování nepřišlo lepší než na tři hvězdičky. Herci nijak nevyčnívali, ke konci snímku se zcela zapomnělo na nejmladšího člena rodiny a ani emoce nebyli natolik vyčerpány, že by jste měsíc po shlédnutí nemysleli na nic jiného. Což je podle mého úsudku škoda i když možná bych pak měsíc nebyl schopný pořádně fungovat, takže vlastně proč ne.

Silný zážitek.Ztraceni v mořijsou adaptací románu, který sice v zahraničí proslavila mmj. Oprah Winfrey, u nás ale nevyšel. Nicméně i bez znalosti předlohy se můžeme nechat unést emocemi z příběhu rodiny, jejíž vývoj byl uměle přerušen. Dvě dějové linky sledují rodinu před katastrofou na konci 80. let a o dekádu později. Bezstarostní rodiče, plní vizí do budoucna, milující Michelle Pfeiffer a Treat Williams mají tři děti. Z minuty na minutu se jejich rodina rozpadá, když se jim ztratí prostřední syn. A my sledujeme celé následující roky a proces uzdravování, který nikdy nemůže zcela zacelit pocit prázdnoty. Rodině v nesnázích pomáhá vyšetřující Whoopi Goldberg (a ta sama o sobě musí mít něco extra, takže je nejen černá, detektiv, ale ještě lesba). Pocitově pozoruhodné. Doporučuji v originále.