Žlutí ptáci (2017)

(6/10).Válečných filmů je spousta. Aby diváka něčím oslnil a zaujal, musí přijít s něčím novým. V The Yellow Birds sledujeme neobvyklý způsob vyprávění, kdy vlastně víme, co se stane - nevíme však jak. Tento aspekt drží diváka během skromné stopáže v mírném napětí, které se s přibývajícími minutami stupňuje. Když poté dostaneme odpovědi na tížené otázky nastane jakýsi pocit satisfakce, protože tohle jsem opravdu nečekal. Tak trochu mi to vyrazilo dech. Konec spolu se scénami z Iráku jsou tím lepším na celém filmu. Bohužel se film utápí v depresi, která je v tomto případě na místě, ale brání nám proniknout blíže k postavám a sympatizovat s nimi. Ve výsledku se poté mnohé úmrtí stávají lhostejnými -seržant Sterling. Emoce byly, ale mohly být daleko intenzivnější, kdybychom lépe poznali hlavní postavy. Jinak se jedná o průměrný film z války, který ukazuje většinou stinnou stránku věci a to je také potřeba.

Při základním výcviku je jenom utvrdí v tom, že jsou nejlepší a že když odjíždí kamkoliv šířit demokracii a dohlížet na dodržování lidských práv se zbraní v ruce, je to v pořádku a bude to fajn. Co to ale opravdu udělá s náctiletým klukem, když uvidí a zažije něco, na co nemůže být připravený?! Žádné překombinované psychologické ani válečné drama ale vyplatí se vydržet až do konce.

Filmů o traumatech veteránů vietnamské války byla natočena celá řada a je logické, že časem se dostalo i na vysloužilce válek ze Středního východu. Alexandre Moors se sice snaží, ale režisérské eso není a nikdy nebude. Nabízí se srovnání s Mariňákem Sama Mendese, kde se děje mnohem míň, hlavní hrdina se nezúčastní téměř žádné akce, a přece film působí naléhavěji, víc konzistentně a přesvědčivěji. Tady jsem měl od počátku pocit, že se něčeho nedostává, nebo naopak přebývá. Čistě z pohledu filmového řemesla si snímek tři hvězdičky zaslouží, ale spoustě filmů jsem dal stejné hodnocení a měl jsem z nich nesrovnatelně lepší dojem. Tohle by zkrátka byly úplně jiné tři hvězdičky. S čím mám opravdu zásadní problém, je psychologie postav. Duševní pochody seržanta a především Brandona byly nejen neprofesionální, ale vyloženě nesmyslné; vražda vesničana neomluvitelná (přitom pro tvůrce filmu zjevně vedlejší a nepodstatná). Je opravdu zvláštní, kolik času věnují filmové postavy pitvání svých emocí. Jedná se o dobrovolníky, vojenské profesionály a žoldnéře v jednom. Kdybychom měli uplatňovat stejná měřítka na účastníky obou světových válek, kteří si v drtivé většině vybírat nemohli a zažívali nekonečně horší situace, pak by se o každého z miliónů navrátilců do konce života musel starat tým psychiatrů a psychologů. Nějak jsme na tom Západě zchoulostivěli. Ono by to chtělo i trochu empatie k druhé straně konfliktu, která čelila přesile, měla nesrovnatelně vyšší ztráty a měla důvod považovat se za oběť agrese a svoji účast ve válce brala jako potřebu bránit vlast, své ideály a způsob života. Pokud jde o přítomnost Jennifer Aniston, Toni Collette ji v roli druhé z válečných matek spolehlivě zastínila. Je zkrátka o třídu lepší a zajímavější charakterová herečka než Jennifer, která kromě elegantní vizáže zas tak moc nenabízí. Celkový dojem: 45 %. Na dané téma existují mnohem vyzrálejší a silnější filmy.

O tom, že válka je svině a deformuje lidi už byl natočen nejeden film. Hlavně po Vietnamu se s nimi roztrhl pytel a Amíci teď mají další a další lokace, kde se z mladých kluků často snících o dobrodružství po návratu stávají zlomení lidé nesoucí si svá tajemství a traumata. Ne všichni, ale někteří ano. Naštěstí dnes už lékařská věda o těchto syndromech ví a je tomu věnována velká pozornost. Co dodat k filmu... Ač mám válečné snímky rád a tento je navíc spíše válečné drama trochu mixlé mysterióznem, nějak to na mně moc nezapůsobilo. Holt Moors není Malick a i když i kamera se snažila navodit svými záběry občas přemýšlivější atmošku, prostě to na mně nefungovalo. je to škoda, protože natáčecí lokace byly velice zajímavé i výprava a bylo vidět, že se to netočilo někde v Nevadě ala jako Irák. I hlavní hrdina - vypravěč mi moc nesedl a Rachel - Jenn bych málem nepoznal... Čas holt nezastavíš... Celkově je to celkem škoda, potenciál to mělo. Za vidění to ale určitě stojí, nebude to zybtečně utracená hoďka a půl. Dávám tedy za 3 dopisy z domova... * * *

,,JSME TAK POKŘIVENÍ, JAKO NAŠE TAJEMSTVÍ...“…///Válečný traumata a pocit viny v příběhu, kterej drží moji pozornost hlavně kvůli tomu tajemství… Krátký sekvence z Iráku se prolínají se současností, ve který Brandon trpí. Má tajemství a zážitek…, ale je taky jedinej, kdo zbyl. No a protože si to neodnesl do hrobu, v poslední půlhoďce se o něj s námi podělí… Všechno už jsme viděli. Teda kromě toho tajemství… Na válku prostě nejsme všichni připraveni stejně. A někdo třeba vůbec. Závěr má působit dojemně, ale bohužel… možná holky…///NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT:1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 2012 napsal Kevin Powers, neznám. 2.) Rukuju. Nechce se mi, máma taky nechce... 3.) Thx za titule„need4seed“.///PŘÍBĚH****HUMORneAKCEneNAPĚTÍ*