Zkouškové období (1990)

Československý film odehrávající se v listopadu 1989 a revoluční události jsou sledovány očima studenta Filozofické fakulty Petra Soukupa, jenž se neváhal do nich aktivně zapojit. Hlavní postavu idealistického mladíka ztvárnil P. Strejček, který se nakonec místo herectví uplatnil jako asistent režie. Zdá se, že společenské a politické změny, které měly záhy následovat, jsou upozaděny soukromým Petrovým životem. Zde snímek zobrazuje Petrův milenecký vztah se starší, vzdělanou ženou v podání J. Krausové, která si vzala muže s homosexuální orientací, přičemž v jejich manželském svazku panuje naprostá volnost, a tak není divu, že si oba manželé našli sexuální partnery dle svých představ. Sympatického gaye si zahrál J. Novotný. Součástí snímku je také Petrova milostná epizoda se studentkou Y. Blanarovičovou, která za roztomilými úsměvy skrývala ve skutečnosti zlou a nepěknou duši. Nejdramatičtější linie snímku spočívá v tragickém konci, který čekal na Petrovu známou z jeho rodných Karlových Varů a především na jejího nebohého syna. Psychicky narušenou, alkoholem opojenou trosku a vražedkyni ztvárnila L. Bílá, jež podala skvělý herecký výkon, a z věrohodnosti její postavy mi šel mráz po zádech. Petrovy neshody s otcem, primářem Karlovarské nemocnice, kterému jeho syn vyčítá loajalitu ke hroutícímu se režimu, nebyly pro smysl a pochopení snímku až tak významné. Toto zcela zapomenuté dílo natočil Z. Troška jako svůj první porevoluční film, a musím uznat, že druhá polovina snímku mě poměrně strhla. V první, nudnější části se autor věnuje popisem milostných aktivit na vysokoškolských kolejích.  Ze známějších herců, kteří se v tomto filmu objevili, mohu ještě zmínit M. Dlouhého, který hrál studentského revolučního předáka. Otevřený konec filmu a pomalejší rozjezd filmu spíše uškodil, nicméně i tak soudím, že průměrné hodnocení bude úrovni ojedinělého dramatického filmu Z. Trošky odpovídat.

Novodobý film ve kterém nechybí záznamy z Národní, nechybí tam černoch (afročech), cikánka (romka), komouši převlečení za OF (ODS), teplouš (gej), studenti (dneska velcí politici, ale na špatné straně (Člověk v tísni), Havel na hrad, Placka jak psí známka (Kryl). Chybí tam jenom Holubová, ale ta v té době měla ještě asi 3 promile

Nenápadný, ale překvapivě dobrý film se zajímavými postavami (včetně těch menších) a jejich vývojem, odehrávající se poměrně unikátně na pozadí Sametové revoluce - moc takových neznám. Zub času se na tom podepsal, není to žádné veledílo (zvláště po herecké stránce), ale jako filmově-umělecká kronika doby je to výborné.

,,Je už prý deset mrtvých, ale nemáme to potvrzené!'' --- Tohle je hodně zajímavá záležitost z vícero stran. Jednak se zde snad dokonce poprvé alespoň co vím, začíná rozebírat téma menšin a homosexuálů. Je zjevné, že pan Troška tak učinil záměrně aby sám sobě připravil půdu k přiznání své sexuální orientace. A pak je film zajímavý právě tím, že byl natáčen v roce 1990. Sice už po revolučním kvasu, nicméně kus té atmošky v něm přeci jen ještě zůstal. Ta lezavá zima, temné zimní večery, přesně jak si to pamatuji. Divák tak může nahlédnout na studentské buňky stávkujících studentů vysokých škol i na jejich snahu, zapojit do protestů a stávek i ostatní včetně žáků středních škol, nebo pracovníky velkých podniků. Je tam dobře vykreslena ta nejistota, kdy se nevědělo co z toho všeho vlastně vzejde a zda režim tvrdě nepotlačí ohniska vzpoury na vysokých školách podobně jako to udělali nacisté. Je tam dobře zachycena i ta nejistota některých dospělých, kteří si buď nechtěli pálit prsty, protože už přes ně dostali po roce 1968, nebo rovnou otevřeně kolaborovali s režimem. Životy všech si i během revoluce běžely dál a hrdinové ve filmu řeší lásky, rodinné vztahy i velká dramata. Zkouškové období není filmem, u kterého divák prožije nějaké zásadnější napětí. Funguje spíše jako skvělý otisk času, podobně jakokdyž se v úžasu díváme na zkamenělinu trilobita v kameni. Dávám za 3 okopírované videokazety. ***

V roce 1989 se režisér Zdeněk Troška tematicky vrátil ke školnímu prostředí, jen ne do prostředí základní školy, jako ve svém prvním filmu „Bota jménem Melichar“ (1983), ale výš, tedy do prostředí vysokých škol. Strasti a slasti postav však v podstatě zůstali obdobné, jen samozřejmě s ohledem na věk, dobu a prostředí. Charakteristika jednotlivých postav je tak po dějové stránce bohatá a trefně vyobrazuje smělé i nesmělé osudy vedoucí především k zamyšlení. Takže se vlastně jedná o další sociologický průzkum daných jednotlivců. Vzhledem k politickým událostem v době příprav filmu se tvůrci rozhodli i toto ve filmu zohlednit, jenomže bohužel dosti unáhleně. Politický střet generací působí spíše trapně a zrovna tyhle scény vyznívají především hlavně jako publicistika a hraný dokument doby, než jako scény pro plnohodnotný osudový film. Je v tom zkrátka vidět, že se nad pozměněným scénářem zase až tak moc nepřemýšlelo. Chybí spousta vysvětlení daných věcí, takže z dnešního pohledu těžko divák pochopí, co například vlastně studenti ve vybudovaných stávkových kancelářích ve školách dělali a proč, a hlavně, kdy vlastně probíhala výuka. Takže těžko posoudit, jak by vypadal film původně. Každopádně jiná osudová problematika v sociální oblasti určitých postav jinak nemálo zasáhne a opravdu dovede k zamyšlení. Jako třeba mladá svobodná matka živící s prostitucí, což nakonec skončí, jak to skončí. Lucie Bílá v této roli bohužel moc prostoru nedostala, ale i z toho mála lze její herecký výkon ohodnotit kladně. Jedná se tedy o film, který se bohužel řadí do skupinky filmů vzniklých v porevoluční době, které pro svou nekvalitu okamžitě po uvedení zapadly do naprostého zapomnění.