Zkalená krev (2006)

Tradične výborne zahraná severská vzťahová dráma. Len ťažko sa dá predstaviť tak ťaživá životná situácia, ktorú v tomto snímku zažíva Péture - oklamaný manžel, ktorý náhodou príde na to, že syn nie je jeho. Na rozdiel od ostatných však najväčšiu slabinu filmu vidím v nereálnosti riešenia takejto situácie. Miesto toho, aby si hlavný hrdina aj s manželkou spolu sadli a vec prediskutovali, sa urazí, odíde z domu a hneď aj vhupne do ďalšieho vzťahu. Každý by sa asi urazil, ale časom by na všetkých prišlo nutkanie si veľa otázok vysvetliť, hlavne o tom, kto je skutočným otcom napríklad. Tu ale nie, vlastne snímok sa končí tak nemastne-neslane a človek na konci nie je o nič múdrejší ako na začiatku. Jediná vec, na ktorú Pétur prišiel je, že vzťah k synovi je silnejší, ako si možno spočiatku myslel, to však nie je nič objavné, ale úplne prirodzené. Preto takýto vážny problém riešiť bez konverzácie sa mi zdá ako totálna hlúposť, to tu veľmi chýbalo. Tiež dramatičnosť niektorých scén mohla byť výraznejšia. Inak spokojnosť. Silný priemer.65/100

Ásgeirssonův snímek funguje ve své obyčejnosti natolik dobře, že si vystačí i bez snahy situaci uměle vyhrotit tragickým patosem. Jeho hlavní síla tkví právě a jen v dokonale odpozorovaných situacích a také v tom, že diváka nutí interpretovat a číst ve tvářích i činech postav. Střízlivost a filmařská uměřenost může pro někoho hraničit s nestravitelností. Je však bez debat, že záměr natočit komorní, uvěřitelné a skrz naskrz všední rodinné drama vyšel Árni Asgeirssonovi téměř dokonale – a to včetně finále, které za zdánlivým happy endem zanechává pachuť nezacelitelné trhliny. Jako by ho psal sám život.

Velkým plusem islandských a vůbec severských filmů je uměřená psychologizace postav a herectví. To je alespoň má stereotypizující představa. Představa, s níž je tento film v naprostém souladu. Komorní rodinné drama, náhle zjistíte, že váš syn není váš syn a ejhle žádná divoká gestikulace, žádné velkolepé odhalování minulosti postav, kterým se tleská (představte si třeba tu scénu D. Kolářová – L. Vlasáková v Kawasakiho růži), kdepak kamera naznačí, obličejem a pohledem projede tušený stín a přesto víme vše. Dávám tomuhle přístupu přednost: Emoce je naznačená a její pochopení a prožití je ponecháno na mně, „velké“ herectví mi vlastní prožitek bere – jen koukám na prožitek někoho druhého a o sobě se toho příliš nedozvím.
A vo tom tenhle film je – jak bych se zachoval, jak jsem se zachoval… Rozejdou se, nerozejdou… Přijmou život, lásku, vztah i s tou trýzní, kterou přinesl (přináší)? Byl jsem klamán a možná jsem klamán znovu a možná budu klamán… a možná já právě teď začínám klamat… Co se dozvím, co se stane zítra? Co zbylo, když iluze je pryč?
Film vše ukazuje neokázale, citlivě a věrohodně… přijde happy end? Ale copak je nějaký happy end vůbec možný i na to se nás film v závěrečné scéně zeptá. A myslím, že odpovídá asi nějak takhle: Nemůžeme doufat v happy end a v „žili šťastně až do smrti“, ale můžeme milovat „navzdory“. A jestli po té zkoušce budeme lepší, jestli se změníme? Nevíme – nevidíme, jen buď projdeme, nebo ne, nebo uhneme.
Zkalená krev je vynikající film. Ale jak už to bývá, skromní bývají často nedoceněni: Dávám čtyři. (Ale já jsem poslední dobou docela přísný pan učitel, víme.)
P. S. A na to vše stačily kolegyni Jezince čtyři naprosto výstižné věty.

Představte si, že máte rodinu, práci, zázemí, jistotu. Váš syn má náhlé zdravotní komplikace a vy se mu snažíte pomoct. Místo toho se však v nemocnici dovídáte, že zřejmě nejste jeho otcem... A co teď? Jak naložit s tak bolestivým zjištěním? Urazit se, odejít, přehodnotit priority, překonat to? Každý si asi řekne: no a co, že není biologickým otcem, vždyť ho celý život vychovával, staral se o něj, viděl se v něm... je to přece táta! Ale stejně tam vzadu kouše poraněné ego, zraněná duše, dotčené Já. A i když víte, že dítě za to nemůže, musíte bojovat sám se sebou... Blóðbönd zachycuje příběh muže, kterému se náhle zbortí jeho iluze... sám neví, jak se s tím vypořádat, hledá útěchu (nebo útěk?) a bloumá (nebo se ztrácí?) v tom, čemu se říká život. Nevyzpytatelný, neplánovaný, neustále překvapující život. Naráží do osudu a pohlíží do svého odrazu. Islandský snímek pluje pomalu, zato ale hluboce. Uvěřitelné, syrové, drásající.

Islandská kinematografie je pro mne už jaksi automaticky zárukou kvality. A toto islandské drama jen potvrzuje, že na Islandu se točí kvalitní záležitosti. Tento film už hned na začátku přináší velký konflikt, jehož následky pak sledujeme po celý zbytek filmu. Desetiletý chlapec jménem Örn zkolabuje při fotbalovém tréninku. V nemocnici se zjistí, že má jinou krevní skupinu než otec Peter. Peterovi je tedy jasné, že otcem být nemůže a odchází bydlet do hotelu. A po celou dobu filmu se pak divák nedozví, jak to vlastně bylo a jestli Asta skutečně byla nevěrná, toto tajemství zůstává nevyřčeno. Popisovat zbytek filmu nebudu, na to se podívejte sami, jak příběh pokračuje a jak vše skončí. Ale rozhodně je to dějově velice silné a dobře zvládnuté drama, ve kterém se zbytečně nemluví a které si prostě jen tak plyne. Není nouze o dramatické momenty a něco pozitivního byste zde hledali těžko, film jako by chtěl po celou dobu působit depresivně, a tak zde nenajdete příliš optimistických scén. Takže tahle záležitost rozhodně není určena divákům, kteří se chtějí jen pobavit, ale naopak divákům, kteří se chtějí přesvědčit, že nejen oni mají problémy, a nebo těm, kteří se prostě jen chtějí podívat na kvalitní film ze severní Evropy. Zvládnuté to bylo perfektně i po herecké stránce. Uvěřitelné a kvalitní herecké výkony tomuto filmu ještě více dodávají na kvalitě. Bohužel to u mě na pět hvězdiček není, ale i čtyři hvězdičky jsou jistě kvalitní hodnocení.