Bílý bílý den (2019)

Nedávno jsem si řekl, že z islandského kina nového tisíciletí jsem už viděl dost - dost syrových, jednoslabičných zarputilců, s nimiž mi není dáno se ztotožnit, a dost nehostinné krajiny kolem nich, snímané s cizorodou širokoúhlou elegancí. U kamarádem doporučeného Pálmasona jsem udělal výjimku; zda ke své škodě nebo svému zisku, zatím nedokážu říct. "Bílý, bílý den" v zásadě neopouští výše zmíněný prostor, jen dodává prvky, které ho činí na jednu stranu zajímavějším, na druhou méně celistvým a přesvědčivým. Navzdory názvu temné psychologické drama, bezhumorné a po většinu času spíš nudné, zdobí účinné lyrické obrazy (za ně ode mě šestá půlhvězdička); nakonec bohužel tvůrci sáhnou po obligátní (a jako už nesčetněkrát předtím nadbytečné) berličce - eskalaci násilí. Líbilo se mi naučení: starému pitomci uděluje lekci jeho malá vnučka (v podání režisérovy dcery). Katartický závěr v tunelu dodává titulu pointu, ale vše končí teprve douškou - koláží z Leonarda Cohena, smyslně zvoucího ženského těla a slz v chlapských očích... nevím nevím. Tomu, komu se po zhlédnutí "Bílého, bílého dne" zastesklo po legraci, doporučuji komentářHoe_Ba.

Mám rád psychologické filmy, zvlášť takto povedené, kterých je v dnešní kinematografii jako šafránu. Kam se na takový zážitek hrabou akční filmy. Vyrovnávání se se ztrátou je zde zachyceno opravdu působivě a závěrečné smíření se je katarzí, která všemu dává smysl. Mystičnost islandské krajiny čiší z každého póru tohoto snímku a dává mu nezaměnitelnou atmosféru.

Vždycky je složité se vyrovnat se smrtí blízkého. Tím víc, když se pozůstalý dozví něco, co už vědět neměl. Islandské filmy mě baví a nezastírám, že je v první řadě kvůli jedinečné a absolutně nenapodobitelné atmosféře a klimatu. Island zkrátka má svůj půvab a tak skoro každý dostupný snímek hltám. Navíc mám pocit, že tamní kinematografie je právě objevována světem. U tohoto filmu jsem místy nepochopil chování některých postav a to nejen při vzájemné konverzaci a způsobu myšlení, ale třeba i v různorodých situacích. Tím na mě snímek působil trochu nevěrohodně a vlastně dlouho trvalo, než se vůbec někam posunul, přičemž i závěr byl rozpačitý.

Snad to nebude příliš velký spoiler, napíšu-li, že komisař(?) Ingimundur (Ingvar Sigurðsson) v tomto hutném a chladném (jak se na severský film sluší!) psychologickém dramatu na vlastní kůži pocítí, že prohrabávat se minulostí a vytahovat na světlo boží kostlivce ze skříní (a znovu se sám sebe dotázat, jaký že život to vlastně žil), může být stejně riskantní (a zkázonosné) jako jízda po nebezpečných islandských silnicích (na nichž hrozí riziko pádu do propasti i úlomky odpadávající z majestátných skal). Hlynur Pálmason svým druhým celovečerním filmem stvrdil vyzrálost islandského filmu. Zvláštní pochvalu si zaslouží - v distribučním roce 2019 jedenáctiletá - Ída Mekkín Hlynsdóttir v roli Ingimundurovy vnučky Salky (Salké?). 80 %

Tento film je hlboký a depresívny ako islandské fjordy. Film o smútku a vyrovnávaní sa so stratou milovanej osoby. Ingimundur sa po smrti svojej ženy, o ktorej sa dozvedáme len z náznakov, postupne zviecha z otrasu a všetku energiu venuje oprave domu na samote. Z čriepkov spomienok a náznakov postupne nadobúda podozrenie, že ho jeho žena podvádzala. To sa nakoniec stáva ventilom jeho frustrácie. Celok je však zabalený do povery o dňoch keď je nebo aj zem zahalená bielou hmlou, môžete hovoriť s mŕtvymi. Viac ako s dialógmi sa tu pracuje s obrazmi, ale žiaľ produkcia tak trochu pozabudla na hudbu, takže okrem dialógov tu vládne väčšinou ticho. Nejaká snaha o dramatizáciu tu je, ale herci to sami neutiahnu hoci ich výkony sú dobré. Výsledkom pre niekoho môže byť nuda s umeleckými ambíciami. 65%