Zimní host (1997)

Čtyři dvojice různého věku, čtyři příběhy, odehrávající se ve skotském přímořském městečku, míjející a prolínající se tak jako stopy ve sněhu...Slušný film, kamera, atmosféra, herecké výkony. Někde nejspíš na severu Velké Británie u moře mrzlo a napadla trocha sněhu. Ideální den pro toulky. Krásně podaný vztah matky a dcery, kterými jsou ve skutečnosti i Emma Thompson, Phyllida Law. Tu jsem viděl snad poprvé a je své dceři tak podobná (či spíše naopak), že nebylo pochyb, nicméně jsem to musel ověřit v databázi.

Filmy v časovém průřezu (diachronní) se dostávají do obliby. To ale nestačí, kouzlo diachronicity se musí umět vyvolat, a ve filmu je to zřejmě snadnější než v literatuře. Zde jsou všichni zimní hosté; a je to právě zima, která je sdružuje, i když ne všichni se potkají. Příběh (nelze říct příběhy) je postaven na lidském půdorysu 2 x 4, a kromě lidí a zvířat tu hrají i vlasy, nohy, a především voda, nejen v ledovém skupentsví, ale i horká voda ve vajdlinku.

Tento snímek má několik nepřehlédnutelných předností, způsob, jakým se chopil režie Alan Rickman, je fantastický, dokázal vytvořit půvabnou atmosféru a mým očím velice příjemné pokoukání.. Emma Thompsonová se svou matkou ve filmu i v reálu byly tak skvělé a přirozené, že jsem jim věřila každé slovo a nejvíc poutaly mou pozornost..
No a nemohu nezmínit klavírní doprovod, něžný a krásný..

Moja prechádzka trojhviezdičkovými neokomentovanými filmami je náročná. Väčšinou zisťujem, že si priemerné hodnotenie nezaslúžia . Aj Zimný hosť ma nedokázal zaujať. A keď ilm nedokáže zaujať do pol hodiny, je veľmi nepravdepodobné, že sa niečo zmení do záverečných titulkov. Máloktorý film je však úplne vyprázdnený a o tomto to neplatí vôbec. Emma Thompson je výborná herečka, kameraman zaujal peknými obrázkami. Ale matka Elspeth ma rozčuľovala a čím viac sa blížil koniec filmu, tým menej som chápal o čom vlastne bol. Takže dvojhviezdičkové sklamanie.

Chvilku jsem s plným hodnocením váhala, mám totiž ráda filmový perfekcionismus. Na rozdíl od divadla mi zde vadí, že se mluví o strašném větru a nehne se ani lístek na stromė, ani vlásek na hlavė dámy, která si na ukrutný vítr stěžuje. Chlapec močí do sněhu, jenž zůstává i nadále běloskvoucí. Jenže i u panovnických dvorů věděli, že každá krása má mít svoji pihu. A ty příběhy malého mozaikové filmu jsou natolik krásné a poetické, že je ta piha snad i nutná. Příběh matky a dcery, které si už dávno nemají co říct, ale přesto se k sobě snaží zase najít cestu, je nejlepší, především díky výkonu představitelky mámy Lawové. Má v sobě kus dojemnosti, laskavosti i pochopení, přesně jak už to ve vztahu matek s dospělými dcerami bývá. A poetické vyprávění o dobrodružstvích dvou chlapců, kteří se vydali za školu, patří určitě k tomu nejlepšímu, co na dané téma vzniklo.