Malá princezna (1995)

Tato pohádka se odvíjí s tichou důstojností příběhu, který nehledá ohromení, nýbrž netrpělivě spoléhá na sílu laskavosti, představivosti a vnitřní vytrvalosti a právě tím si získává pozornost, i když zůstává zdrženlivější, než by si jeho látka možná žádala. Vyprávění sleduje osud dívky, jež je náhle zbavena bezpečí i jistot a přesto si uchovává schopnost vidět svět jako místo, kde i v temných koutech může přežívat světlo, pokud mu člověk dovolí dýchat. Malá princezna se opírá o pečlivě budovanou atmosféru, v níž obrazy starého dívčího internátu, válečných ozvěn a dětského snění splývají do jemně melancholického tónu, jež neuráží, ale ani zcela neuchvátí. Herecké výkony jsou klidné a ukázněné, vedené spíše snahou o věrnost emocím než o okázalé gesto, což dodává postavám lidskou křehkost, i když jim občas chybí hlubší vrstevnatost. Cuarónovo pojetí dává prostor obrazům a symbolům, někdy však setrvává příliš dlouho v bezpečné poloze, a tak se drama rozvíjí pozvolna, bez prudších zlomů, které by příběh vychýlily z očekávané dráhy. Hudba a výprava podporují pohádkový ráz vyprávění, avšak činí tak s jemností, která spíše hladí než by zanechala trvalejší stopu. Jde o laskavé čtení u krbu, nikoli strhující vyprávění, které by otřáslo základy citů. Nabízí útěchu, tiché poselství o důstojnosti a naději a přesto zůstává mírně naprůměrným dílem, jehož síla spočívá v klidu a uměřenosti, nikoli v nezapomenutelnosti.

Malá princezna je krásný pohádkový zážitek s troškou nostalgie a pořádnou dávkou vizuálního kouzla, které přináší režisér Alfonso Cuarón. Sledujeme Sáru, dívku s obrovskou fantazií, která v přísném internátě s barvitostí a odvahou překonává nástrahy dospěláckého světa. Co film dělá výjimečným, je právě schopnost ponořit nás do světa dětské představivosti a zároveň vytvořit krásně pohádkovou atmosféru.
 
Emma Stone… totiž Liesel Matthews v roli Sáry nás všechny dojímá, a film nás i ve své jednoduchosti vezme zpět do dětských let, kdy jsme věřili, že všechno má šťastný konec.

Rozmilá pohádka o srdnaté, dobrotivé sirotě v dívčí internátní škole vedené lakotnou majitelkou smíchává "dickensovskou" poetiku s indickou exotikou a studiové kulisy oživuje hravým stylem a imaginací. Nicméně jsem stále čekal, kdy se vynoří nějaká propojovací příběhová linka, která jednotlivé, vtipné či dojemné, veskrze však šablonovité, epizodky ze života dítek někam aktivně posune. Nebo aspoň poklade důraz na důležitost snů, vyprávění a fantazie (nejen) v těžkých chvílích.

Oblíbená pohádka, která není 100% pohádka, spíše příběh malého děvčátka, které se ocitne v neznámém prostředí dívčího internátu. Zajímavé jsou dvě postavy, resp. jejich představitelky. Kruťasoidní ředitelkaEleanor Bron,  jsem objevil jakožto náboženskou fanatičku v kultovním Beatle filmu Help! Ta druhá je jedna z dívek z internátu -Camilla Belle. Tato kráska, věrná svému jménu hraje později např. v10 000 př. n. l.či mnohem úspěšnějšíGeneraci X. PODRUHÉ 28-3-25 Frances Hodgson Burnett = toto, Malý lord Fauntelroy a Tajemná zahrada. Tři super filmy s dětskými hrdiny.

V rámci minifestivalu s vnučkami (7 a 10 let) jsem vybíral z žebříčku první pohádku, která by mohla být vhodná pro celé osazenstvo (já, žena a jejich rodiče). Nakonec to pohádka nebyla, ale dobře udělaný romatický film. Shodli jsme se, že silné momenty: vztah otce a dcery, její přátelský vztah s ostatními dívkami (bez výjimky)  internátní školy, její představivost - a z mého pohledu i propojení s Rámajánou - byly nejsilnější momenty; za slabší jsme považovali přelézání prkenného mostku (i nejmladší divačka protestovala, že to tak není možné), tuto scénu jsme považovali za "s vyzněním filmu neslučitelnou". Film se nám všem líbil, ohodnocení je podle mě.