Zakázaný člověk (2009)

Životopisné filmy, zejména když se poctivě drží reality, jsou již z podstaty poněkud nudné. S tím se nedá nic dělat. Kromě toho - nečumět na ně. Zde nelze litovati ztraceného času. Řemeslně bezchybně udělaný film včetně hereckých výkonů. Zejména je výborně zvolen hlavní představitel, který je Havlíčkovi skutečně, hlavně z profilu, velmi podobný. Něco málo přes 70%.

Chtěl jsem si dnes připomenout režijní umění zesnulého Dušana Kleina, ale skončilo to se značnými rozpaky. Podle názvu filmu by člověk odhadoval, že v centru vyprávění bude zakladatel české žurnalistiky a břitký satirik Karel Havlíček Borovský. Místo toho se pan režisér, jak jsem našel i v jednom jeho vyjádření v tisku, snažil celý příběh natočit tak trochu"po amadeovsku", tedy jako"střet dvou lidí, moci a bezmoci, talentu a netalentu". Tento koncept však ve finále vede k tomu, že se film víc než samotnému Havlíčkovi (o jehož názorech a literárním umění se toho moc z filmu nedozvídáme) věnuje postavě Vlastimila Wagner. Na vině je samozřejmě v první řadě scénárista Martin Šafránek a jeho fiktivní "vyprávěnka" o tom, jak na smrt nemocný Havlíček zápasí s přeludem mrtvého policejního udavače Wagnera, který se v minulosti vetřel do Havlíčkovy přízně. Asi to za mě dlouho bylo na tři hvězdičky, ale ten závěr se šermířským soubojem obou "rivalů" odehrávající se samozřejmě v čiré představě (či snu?) Havlíčka, mi přišel neskonale hloupý a směšný. Herecky byl určitě David Švehlík coby Havlíček hodně dobrý. Naopak Taclíkovi jsem tu jeho chorobnou touhu po kariéře a titulech už věřil méně. Vcelku zaujala mě zcela neznámá herečka Gabriela Marcinková coby Havlíčkova žena Julie a poměrně hodně se mi pak líbila hudba Ondřeje Brzobohatého. Jako celek však považuji tento film za promarněnou šanci. Osobnost formátu Karla Havlíčka si rozhodně zasloužila lepší film.

Tady už Kleinovi docházel dech. Celý ten koncept postrádá větší porci odvahy. Nač takové vyfabulované vyprávěnky, když mohl vzniknout velmi slušný životopis? Byl snad život K. H. Borovského málo atraktivní? Vzhledem k časové propasti od posledního Havlíčkova filmu z roku 1931 toho leželo na Kleinových bedrech skutečně mnoho. Zpětně lze snad kladně hodnotit obsazení těch, kteří jsou nám dnes bližší. I v malých rolích tu dostávali šanci tací jako Hofmann, Vagnerová, Plesl nebo Maryška. Taclík a jeho Wagner nezvyzněl moc dobře, Švehlík v titulní roli by naopak snesl i ambicióznější produkci, aniž by musel mnoho měnit. Ale skutečným hercem byl v této malé televizní hře jen Vladimír Dlouhý, bohužel. Není nutné vyčítat slabou výpravu, nijaké masky, když ten hlavní problém leží ve strachu z tématu, který by snad ČT ráda promítala školám. Takže hlavně opatrně.

Skvělý David Švehlík jako Karel Havlíček Borovský ( 1821-1856 ) a Taclík jako fiktivní konfident tajné policie, který na něj donáší a jehož hlášení jsou chronologicky ( sice jako z rychlíku ) vyprávěné milníky poslední třetiny života českého novináře a vlastence, o kterém jsem věděl jen tu historku o splašeném kočáře do Brixenu ( která tu není zfilmována - asi moc drahé ), ale až tento film mi ukázal, že to byla osobnost, kterou řešil samotný císař a která si opravdu zaslouží vlastní životopisný tv film. Režisérem je Dušan Klein, který to bohužel nepojal moc moderně a udělal z toho jakési unylé kostýmové bakaláře za málo peněz a bez emocí, dost nudně vyprávěné, uspávací. Trochu vzrušení měly pouze dvě scény - když manželka Havlíčka ( Gabča Marcinková v jedné ze svých první rolí - mladá a nádherná ) jela v zimě s károu poslat výtisky novin předplatitelům i přes zákaz tajné policie a pak když Sandra Nováková ukázala prsa. To je trochu málo, ale jako fanda histori dám slabší tři hvězdy.

"Zle, matičko, zle; Švarcenberci zde." Kdyby Havlíčkovi nebránil v rozhledu šosáckej pohled obrozence poloviny 19. století, nikdy by takovej blábol nenapsal; konkrétně rod Schwarzenbergů znamenal pro Čechy už od 17. století obrovské plus. Jinak ale byl Havlíček mimořádnou personou české politiky a žurnalistiky 19. století, což film moc pěkně ilustruje. Vůbec nevadí to zkratkovité podání, na které tu nadává každý druhý; děj naopak pěkně odsýpá, což jindy bývá velký problém biografických filmů. Je samozřejmě směšné, že všichni chodí oblékání v kostýmech, které jako kdyby teprve včera opustily krejčovské salony; a je veliká škoda, že Havlíčkovu manželku ztvárnila nevýrazná Marcinková, zatímco o moc lepší herečky, Vagnerová a především Anička Fixová, dostaly jen štěky. Zbytek ansámblu ale hraje na výbornou: u Švehlíka či Dlouhého to nepřekvapí, u Taclíka možná ano - a přitom právě on je na celém filmu nejživější a nejzajímavější, hned vedle Rousova (homosexuálního?) policejního ředitele Sachera-Masocha také nejrozpolcenější. Vlastně jsem mu celou dobu fandil, i když od začátku bylo jasné, jak to může skončit: byrokratická mašinerie bachovského porevolučního Rakouska totiž pomalu a nenápadně mlela nejen Havlíčka.