Vrcholné umění (1998)

Skutočne vrcholné umenie, ale jedine že človek verí na lesbické vrcholy klitorisálneho pôvodu. Áno, film, nie životopisný, ale akože zo života istejNan Goldinnemohol vyzerať inak. Tvrdí, že jej sestra spáchala samovraždu lebo bola lesba, ona potom mala ako 13-ročná vzťah so starší mužom = pedofília, fajčila mu a s ním aj marihuanu, po všelijakých potulkách sa v osemnástich začlenila do gay a transgender komunity, kde začala obdivovať drag queens a odvtedy začala veriť na tretie pohlavie, za ktoré bojuje dodnes. No a popri tejto náročnej práci váľania sa v pelechoch sa stala aj opiátovo závislou. Jej vlastné slová, jej vlastný príbeh. Fakt hodné sfilmovania, hoci tu nešlo o tak zložité procesy. Tu ukázali len drogovú závislosť a lesbické trojky ať štvorylky, v závislosti od toho,  a koľko pohlaví veríte, leboaj ten chlap vlastne mohol byť ženou.

74%?? Co prosím?? Já mám rád filmy s touto tématikou, když se na ty ženský dá koukat. To ovšem nebyl tento případ. Lucy mužatka jak cyp, na nonstop téměř do bezvědomí sjetou Gretu v podání Patricie Clarkson, kterou mám jinak docela rád, se nedalo koukat už vůbec, a celé to heroinové doupě o patro výš .... no darmo mluvit. A dějově prakticky o hovně. Kdyby se tvůrci drželi původní linie s tekoucím odpadem, mohlo to být snad i zajímavější. Tady byly evidentně důležitější úplně jiný lajny. Vrcholné umění si teda představuju poněkud jinak.

Velmi zajímavý příběh odehrávající se v několika rovinách. Mladá úspěšná redaktorka náhodou objeví zapomenutý talent své sousedky Lucy, která žije se ženou v bohémské komunitě umělců - všichni propadli v podstatě určité beznaději. Setkání Lucy se Syd přináší naději zlomu doposud otupělého života z veřejnosti ztracené talentované fotografky. No, tak mě napadá, kolik lidí na světě žije s pocitem beznaděje, že to všechno, co děláme, vlastně nemá smysl. K tomu člověk vůbec nemusí být fotograf. Význam příběhu je podstatně hlubší než by se na první zhlédnutí zdálo. Naděje zlomu se začíná měnit v malý plamínek a postupně přihořívá. Naděje jako skutečný důvod našeho bytí. Ale někdy je ten plamínek příliš slabý.

Znáte to, když vám nějaký film dlouho uvízne v playlistu a vy ne a ne se na něj podívat. Tak přesně takto byl u mě doma High art. Dokoukáno, zahozeno, zapomenuto. Radha Mitchell je pěkná kočka, ale její filmová milenka a její filmová německá mumie, to byla pokoukaná pro chlapa. Už když Syd očumovala prvně ty fotky na hajzlíku, říkal jsem si, že takový hrůzy bych si teda nevystavil. A vono umění, talent, velké jméno. Tak to pardon, tomu já teda nerozumím. A to mám portréty dost rád. Zato drogy vůbec. A tady jeli první ligu.

High art? To jistě ne. Jen pseudoartová hromádka scénáristického neštěstí, v iritujícím vedení nesympatických figurantů z hollywoodské periferie a námětem falešným jak vyumělkovaná imprese v otisklé titulní fotografii. Očekávané nekrologické finále už nemohlo být více nemohoucí a snímek tak pasovalo mezi druh, jehož přemnožení by mou posedlost filmem zaměnilo v etapu večerního pletení ponožek - možná mnohem méně povznášející zábavě, při které však nehrozí fyzická nevolnost, kterou mi zde přivodila Patricia Clarkson.