Vražda ing. Čerta (1970)

Někdy člověk narazí na film tak zvláštní, že mu po projekci chvíli trvá, než se vrátí do normálního světa. Vražda ing. Čerta Ester Krumbachové je přesně ten typ snímku. Film, který na první pohled působí jako absurdní komorní groteska o jedné večeři, se postupně promění v ostrou feministickou satiru, podobenství o vztahu muže a ženy a zároveň v opulentní hostinu československé nové vlny. A upřímně: jsem z toho paf.
Děj je vlastně až provokativně jednoduchý. Čtyřicátnice Ona pozve na večeři inženýra Bohouše Čerta, dávného známého, mužský archetyp sebejistoty, poživačnosti a pohodlné nadřazenosti. Celý film se odehrává téměř staticky, v bytě, u stolu, mezi jídlem, pitím, lichotkami, urážkami, sváděním a manipulací. Jenže právě tahle zdánlivá nehybnost je fascinující. Krumbachová nepotřebuje velké dějové zvraty, protože všechno podstatné se děje v řeči, gestech, pohledech a v tom, jak se prostor kolem postav postupně mění v absurdní bojiště.
Největší síla filmu je v tom, že je zároveň směšný i nepříjemný. Bohouš Čert není jen konkrétní muž, ale skoro démonická karikatura mužského apetitu. Pořád jí, pije, komentuje, poučuje, zabírá prostor a bere jako samozřejmost, že svět je tu pro něj. Ona proti němu nestojí jako klasická filmová hrdinka, která by se jednoduše vzepřela. Je okouzlená, podrážděná, podřízená i nebezpečná zároveň. A právě v téhle rozpolcenosti je film tak přesný. Ukazuje, jak hluboko mohou být společenské role zažrané do člověka, i když jsou směšné, ponižující nebo přímo ničivé.
Vizuálně je to ABSOLUTE CINEMA. Kostýmy, dekorace, rekvizity, jídlo, barvy, struktury, každý detail jako by měl vlastní význam. Byt nepůsobí jako realistický interiér, ale jako divadelní scéna, past, chrám domácnosti i laboratoř genderových rituálů. Krumbachová byla mimořádná výtvarnice a tady je to vidět v každém záběru. Film má neuvěřitelně osobitý rukopis: je přezdobený, groteskní, ironický, ale nikdy náhodný. Všechno v něm něco říká, všechno tlačí na význam.
Dialogy jsou absurdní, často záměrně nepřirozené, ale právě tím trefují něco velmi skutečného. Postavy spolu mluví jako v podivném rituálu, kde každá fráze odhaluje něco mocenského. Vtip tu nevychází z point, ale z opakování, trapnosti, přepjatosti a z toho, že se všední situace romantické večeře rozpadá do čím dál bizarnější podoby. Je to film, který se směje, ale ten smích má ostré hrany.
O to víc mě mrzí, že jsem Vraždu ing. Čerta viděl až teď. Československá nová vlna je plná filmů, které i po desetiletích působí neuvěřitelně živě, ale Krumbachové snímek má ještě něco navíc: pocit, že předběhl dobu a že mu současnost konečně začala rozumět. Ve své době možná mohl působit příliš divně nebo výstředně. Dnes ale právě tyto vlastnosti vypadají jako jeho největší přednost.
Vražda ing. Čerta není film pro každého. Někdo se může ztratit v jeho divadelnosti, pomalém tempu nebo groteskní stylizaci. Jenže pro diváka ochotného přijmout jeho pravidla je to mimořádný zážitek. Za mě to je taky feministická bajka a výtvarný manifest v jednom. Film, který dokazuje, že velké kino nemusí potřebovat velký prostor, když má přesnou vizi.
Za mě naprostý objev. Zvláštní, drzé, krásně jedovaté a neuvěřitelně současné. Je to přesně ten typ filmu, po kterém člověk znovu pochopí, proč miluje československou novou vlnu.

Československá nová vlna v čase normalizácie. Trošku z Chytilovej, ale v prvom rade vtipné podobenstvo o dynamike mužsko-ženskej. Výborní herci a krásna Krumbachovej estetika. Veľmi ženský film, vo veľmi dobrom, univerzálnom slova zmysle. Toto je feministická kinematografia, ktorá má svoju hĺbku, sebareflexiu a nadhľad.

Film mi dlouho unikal, i když mám nasledováno dost starých českých filmů a Menšíka mám jako herce téže rád ...tu mě hrozně zaujal obsah, který mi připomněl jeden příběh ze života, ve kterém figuroval taky jeden inženýr ...každopádně film mě mile překvapil, že si hraje s nadpřirozeností a tajemností ...nejdřív se člověk směje tomu, co všechno ing. Čert sní, pak už mu do smíchu není

Jeden ze slabších filmů z období rané normalizace. Kromě záběrů pokrmů mě zaujalo už jen to, že v kuchyni hlavní hrdinky se nacházela řada knih, převážně starých tisků. Kde by se v majetku osoby, která má k intelektuálce daleko, takové věci vzaly? Ve filmu se vzaly z barrandovského depozitáře filmových rekvizit, dnes už dost možná rozkradeného.

Navzdory propracované mizanscéně a zajímavým nápadům v ní (třeba knihy pojmenované podle koření) mi přijde, že tohle by bylo naprosto úžasné jako divadlo, ale jako film mi to navzdory vší té hravosti pořád přišlo jako poněkud statická one-room záležitost. Menšík je přitom skvělý, Bohdalová taky a jako podobenství o vztazích a toho, jak se v nich snaží každý partner získat pro sebe co nejvíc, to funguje, ale nemůžu říct, že by mě to zrovna nadchlo. Možná jsem čekal, že se to víc zvrtne, možná jsem čekal, že jednotlivé gagy budou víc gradovat (i když tu pár zdařilých hlášek zazní) a že vývin titulního vztahu bude propracovanější. Tohle je hlavně malá alegorie, která s každou další minutou směřuje stále více do fantastična, ale v tak minimalistickém zpracování mi přišla spíš zbytečně přeplácaná, než plná působivých nápadů. Prostě si to ke mě nenašlo cestu - a já k tomu. Lepší 3*