Vor (1997)

Kolektivistické zdieľanie spoločných obytných priestorov. Uniforma ako prostriedok oblafnutia naivných, vzbudzujúca rešpekt. Uniforma, kde len pozrieš. Tetovanie Stalinovho xichtu na hrudi ako náhrada identifikačného preukazu. Bezútešná rozdrbanosť verejných priestorov. Večné presuny Rusov vlakov odnikiaľ nikam. Prípitok na Stalina ako všeobjímajúci spojovateľ mestskej nižšej pracujúcej triedy. Cirkus ako prostriedok tej pravej zábavy. Cirkus úbohý, zvieratá týrajúci - výstavná skriňa sovietskych režimov. Zlodejina pre prežitie, bárs aj v pivničných priestoroch. Hľadanie tej pravej lásky utopené v beznádejných útekoch do tej istej blatovo kradnúcej pľušte. Končiacej dlhoročným väznením, končiacej chradnutím tela. A spomienkou na to všetko boľševické hnojisko. Citov i životov. Výstižné, zanechávajúce v duši nepríjemný fľusanec všetkých obyvateľov červenej zóny, ktorí si pamätajú. ktorých to tým či oným spôsobom zasiahlo.

Toto je teda riadne veľké prekvapenie. V. Maškov síce už účinkoval vo veľa zaujímavých projektoch, no až takúto pocitovú nakladačku som veru nečakal... Emotívne bohatý snímok, ktorý si zakladá na vykreslení jednotlivých smutných udalostí povojnového Ruska očami malého chlapca. Chlapca, ktorý túžil mať len jedno - mužský vzor a istotu, v tých časoch tak vzácnu a tak potrebnú. No nedostalo sa mu ani jedného ani druhého, skôr naopak... Niektoré situácie ma preto riadne chytili za srdce a to aj napriek tomu, že pri niektorých pasážach atmosféra mierne poľavila. No takýchto "oddychových" miest tu nebolo veľa. Slušný nadpriemer.80/100

Michail Filipčuk ( malý Saňa) si mě získal nejen svým roztomilým kukučem, ale především hereckým projevem. Ten malý klučina působil tak nádherně přirozeně. Půvabná Jekatěrina Rednikova mi tu svým úsměvem a gesty občas připomínala Danu Vávrovou. Nevyzpytatelné jsou cesty osudu...

Malý Filipčuk nemohl být vybrán lépe pro tuhle roli Sani, protože ho musíte milovat i kdyby byl lumpem. Jeho životní pouť byla strastiplná, smutná a jeho nádherný kukadla ve mně vyvolávaly pocity beznaděje. Tahle emotivní filmová perla se opravdu povedla. Rusové stále překvapují víc a víc.........doporučuji.(29.10.2017)

Jsou lidé, kteří touží žít v absolutné jistotě a lidé, kteří žijí v neustálém riziku: jako Toljan nebo Ostap Bender (Ilf, Petrov), velký kombinátor, který balancuje na hraně zákona, aniž by ho přímo přestoupil (práce i krádež jsou mu cizí). Toljan je podobný hochštapler, ale přitom také primitivní zloděj (Ostap by nevykrádal byty, ale nechal by si cenné předměty někam donést samotnými majiteli). Tento viditelný vnější rámec tvoří ještě prcek Saňa a jeho matka Káťa. Na průsečíku těžnic tohoto trojuhelníka (viditelným jen jako přízrak) je Saňův skutečný otec, kterého by Toljan měl (a mohl) nahradit, má-li mít nárok na jeho matku. Impozantní Toljan však miluje svoji roli vagabunda a k dítěti se sníží jen v určitých exponovaných okamžicích... O (až nepříčetné) touze po otci, hledání otce, jeho cti a věrnosti, je tento drsný a zároveň lyrický film natočený tak, jak to umí pouze Rusové.(16.08.2014)