Vládní prohlášení (1948)

Doceniť kvality tohto filmu po tak dlhom čase nie je vôbec jednoduché. Príbeh je totiž silno zasadený do svojej doby a postavy sa rozprávajú tak rýchlo (vrátanie hláškovania), že všetko stíhať a chápať nie je pomaly v ľudských silách. Je ale patrné, že scenáristi, Capra aj jednotliví herci dali do výsledku všetok svoj um. Problém tak môže byť v tom, nakoľko máte radi takto ladené politické filmy a volebný gýč. Z toho si mimochodom Capra robí svojráznu srandu. Nechýba morálne posolstvo na záver v podobe kandidátovej reči, voči nej ale nemám žiadne námietky. Ani voči Matthewsovmu idealizmu, predsa je len stále na zemi. S tými Spojený štátmi svetovými sa však splietol.

Treba sa pripraviť na dialógovú smršť, film je vernou adaptáciou divadelnej hry a je to poznať. Nie je to však nič zlého, dialógy sú napísané skvele, príbeh má i tak slušný náboj. Frank Capra zostal verný svojim témam, i teraz vytvoril silného jedinca, ktorý bojuje proti mašinérii, tentokrát politickej. Duo Tracy-Hepburn sú opäť skvelý.

Frank Capra mě ani v poslední známějším filmu nezklamal. Je to opět pohádka o tom, jak by svět měl vypadat, ale kouzelná pohádka. Takže tu máme jednoho magnáta (Tracy) co je partičkou šíbrů přesvědčen k tomu ucházet se křeslo prezidenta USA. Během kampaně se postupně sbližuje se svou odcizenou ženou (Hepburnová) a zároveň vzdaluje své všehoschopné milence (Lansburryová). Pod vlivem dalších a dalších šmejdů se z idealistického Granta stává pragmatik, který říká co mu radí okolí jen aby se dostal k funkci, zatímco to si za jeho zády už pomalu rozebírá korýtka. Jak to dopadne (dobře) je vzhledem k žánru a roku vzniku jasné, nicméně vyústění mě stejně trošku překvapilo. Co se týče filmu, je to konverzačka, kde postavy nezavřou pusu, naštěstí i díky hercům je to chvílemi více komedie než drama. Tracy s bílýma vlasama trošku zestárl, Hepburnová vypadá kupodivu i po 40ce stále fantasticky, bezvadně to mezi nimi jiskří a fantasticky hrají. Lansburyová radši no coment, prostě stará mladá, navíc s obličejem Jessicy Fletcher. PS: Politický program a naivitu ala Spojené státy světové nehodnotím. Drama roku 1948.

Život prezidentského páru jsem vždycky obdivoval. Po rozhodnutí, že se tedy jde do kampaně je čeká minimálně rok dlouhá cesta, na jejímž konci může být White House, anebo taky ne. Je potřeba uspět v primárkách, dostat od své strany nominaci a následně porazit v boji na život a na smrt kandidáta z té druhé strany. Pro ideálního republikánského kandidáta, Granta Matthewse, je to však ještě obtížnější. Těžko se vyrovnává s nutností nebýt úplně přímočarý, s nutností tak trochu podlézat některým organizacím a sdružením, se svým spíše konzervativnějším volebním týmem, s milenkou, která ho chce využít jako zástěrku pro své podnikatelské záměry a s manželkou, kterou potřebuje v kampani po svém boku, ale která nelibě nese jeho aférky. A to musí ještě porazit demokratického úřadujícího prezidenta Harryho S. Trumana v roce '48. Capra jak má být.

Frank Capra uměl točit filmy, které se divákovi dostanou pod kůži, ať už skrz herecké obsazení, zpracování, děj nebo zejména hloubku myšlenek. Vládní prohlášení je sice poněkud zdlouhavé, avšak nadčasovost tohoto filmu tkví právě ve zmíněných silných myšlenkách o politice a poctivosti, resp. nepoctivost. Spencer Tracy je herec, který takové myšlenky umí podat, což dokázal již v mnoha snímcích. Zde mu je navíc partnerkou vynikající Katherine Hepburn, jejíž herecký projev je tu doslova odzbrojující - její pohledy vypovídají tolika emocemi, které mnozí herci ze sebe nevysoukají za celou hereckou kariéru. Nejsilnější scénou pro mě byla ta, kde Spencer Tracy leží v posteli a vypráví své manželce o tom, že nemá žádný cíl jako měl Washington či Lincoln. Dalším silným momentem pak je proslov v Dietroitu, jenž nakonec změnil, a pochopitelně samotný závěrečný projev.