Údolí Gwangi (1969)

Už samotný koncept filmu, tedy kombinace westernových revue a dinosaurů, sálá srdečným naivismem i velkolepým starosvětským snílkovstvím. Právě tyto hodnoty dostávají v "Údolí Gwangi" hlavní prostor a rozvíjí se do rozkošně šestákové dobrodružky. Mistr stop motion animace a analogové filmové magie Ray Harryhausen přistupoval ke své práci s nezaměnitelným nadšením, které současně zahrnovalo melancholickou empatii vůči příšerám i obsedantní pečlivost pro jejich dokonalé ztvárnění. Díky tomu všechna stvoření, jimž vdechnul duši pookénkovou animací, neztrácejí ani dnes nic ze své působivosti, ale navíc vyvolávají svou zjevnou rukodělností fascinaci, o jaké se moderním prvoplánově spektakulárním CGI kreacím nemůže ani snít. Páteř filmu tvoří rodokapsově brakové vyprávění s úsměvně schematickými figurami, jež nabízí dostatečně banální rámec, v němž mohou o to více zazářit prehistorické stvůry a upoutat na sebe zasloužené sympatie publika. Hrdinové coby prospěchářští jauneráci tu slouží jen jako pajduláci interagující s hlavními hvězdami, kteří v lepším případě mění sebezahleděné prospěchářství v upřímnou bázeň. Rámec westernových revue zároveň zpřítomňuje, že samo "Údolí Gwangi" je jen schematickou podívanou pro masy, které ale upřímně touží okouzlit velkolepou show, kde za pomoci konvenčních narativů a přímočaré symboliky ožívá dávno zašlý, respektive nikdy reálně neexistující ideál romantického dobrodružství.

Kombinace western a sci-fi, neznámí herci, neznámý režisér to smrdělo průšvihem. Při procházení starých sci-fíček mě tenhle film unikl a dostal jsem k němu až teď. A průšvih to není, stejně jako to není western, ani sci-fi. Je to klasický dobrodružňák ve stylu Ztraceného světa či Cesty do středu Země. Jen tady ten ztracený svět je jedno skalami uzavřené údolí v prérii, kam se dostane skupina lidi kolem westernové šou. To jediné z westernu jsou koně a prostředí, logika kulhá na obě nohy a je tu dlouhý rozjezd. Na druhou stranu postavy jsou celkem symaptické a triky dodal MISTR Ray Harryhausen, takže když se něco dít začne, je to paráda. T-Rex vs. triceratops, souboj s pterodaktylem a naprosto parádní finále, kdy T-Rex řádí ve městě a v kostele. Mít k tomu nějaký nostalgické vztah z dětství, dal bych určitě víc, takhle je to za 3*.

Na tenhle film jsem dostal zálusk hlavně kvůli ikoně jménem Ray Harryhausen, který dělal veškerou trikovou práci. V podstatě se jedná o takovou "Cestu do pravěku" pro dospělé. Karel Zeman je v tomhle nepřekonatelný a Rayovo nejlepší období teprve přijde v sedmdesátých létech a vyvrcholí Soubojem Titánů. Ale i tak je pro jeho fanoušky Údolí Gwangi příjemným dobrodružným osvěžením.

Údolí Gwangi, kde hlavní roli hrají filmové triky a dinosaurové. A i když ty triky jsou na dnešní dobu už hodně mimo, tak ti dinosauři dostali ve filmu hodně prostoru. A také že jich tam je: malý prehistorický koník euhippos, pterodaktyl zabitý člověkem, malý růžový dinosaurus sežraný fialovým tyranosaurem, fialovej styracosaurus. A v závěru boj tyranosaura s styracosaurem a s klasickým naším slonem. A co mě taky dostávalo, že ti dinosauři měnili barvu jako chameleoni. Jednou jsou modří, pak fialoví, pak černí. :D [107. hodnocení, 22. komentář, 64%]

Variace na Ztracený svět a Godzillu je dobrodružným příběhem s nádhernými exteriéry, slušnou kamerou, vynikající hudbou a skvělými stop motion triky od R. Harryhausena. Jsme na konci 60. let, a tak je asi zbytečné vyčítat, jakým způsobem jsou zobrazeni dinosauři, i když už tehdy se vědělo, že triceratops byl vegetarián. Ty, co mají pocit, že souboj dinosaurů je okopírovaný z Cesty do pravěku (1955), bych odkázal na Fantasii (1940) od W.Disneye, při čemž netvrdím, že K. Zeman také kopíroval... Samozřejmě výprava, zejména v Zakázaném údolí, mohla být fantastičtější, ale zase třeba scény v chrámu jsou skvělé, byť bych takovou stavbu kvůli jedné ještěrce neobětoval. Celkově příjemná výprava do minulých časů, i když počáteční rozjezd je poněkud pomalejší.