The Last Man on Earth (1964)

The Last Man on Earthje postapokalyptický snímek kterej táhne vynikající(jak taky jinak) Vincent Price. Příběh o tom jak lidstvo postihne epidemie která lidi mění v upíry. A on je nejspíš jediným člověkem který přežil. Spíš než upíry mi tito nakažení připomínali zombie. Kupodivu ale nejde o film kterej by byl nějak extra nabitej akcí. Což by mohlo některým divákům vadit(mně však ne) i přesto má ale svoji znepokojivou atmosféru. Třeba při projížďkách prázdnými ulicemi jen tu a tam nějaká mrtvola nebo při pálení mrtvol a hledání dcery. Pomocí flashbacků se vracíme do minulosti a zjišťujeme kdy to vše začalo. Jen ten akční závěr mi tu tak nějak moc(v konceptu celýho filmu)neseděl. Slabší 4hvězdy

Na dnešnú dobu skôr komédia, než horor. Zompíri pripomínajúci ožranov vracajúcich sa z krčmy o štvrtej ráno, komicky pôsobiace súboje, zombifikovaný exkamarát hlavného hrdinu znejúci ako Barney Gumble a herecké výkony, pri ktorých sa niekedy nedalo nesmiať. Vincent Price je ale sympaťák s ASMR hlasom a film mal holt atmosféru.

Tak konečně vím co inspirovalo šikovné čínské vědce k vynálezu covidu. Tohle si snad museli zaměstnanci té laborky ve Wu Chanu promítat než se pustili do práce. Netopýři, virus šířící se vzduchem... No nic. Vincent Price jako vždy úžasný. Apokalypsa noir. Mráz po zádech mi běhá ještě teď. Myslím, že se mi o tom snad i zdálo.

Mrtvoly válející se v liduprázdných ulicích, noci plné bloumajících zombie, jáma pekelná aneb  věčně hořící skládka lidských ostatků a Vincent Price.  Nevyléčitelná nemoc, která postihla celý svět, dnes pochopitelně o to mrazivější téma  a zřejmě jediný přeživší, který den za dnem hledá další motivaci k boji o přežití. Jeho vzpomínky pak (díkybohu) nepůsobí jako umělecká fetiš režiséra, kde je potřeba si spojovat nejasné střípky skutečnosti, abychom získali alespoň náznak celkového obrazu, ale hezky polopaticky se dozvíme, co se to vlastně stalo. A světe div se, nic to nemění na naléhavosti ani děsivosti takových flashbacků. Scénu s hledáním dcerky u výše zmíněné jámy pekelné si budu pamatovat dlouho. Nebýt akčního a z mého pohledu trochu rozpačitého vyvrcholení, byl bych naprosto spokojený. Respektive vadilo mi  ono zbytečně akční pojetí onoho závěru, ne ono vlastní rozuzlení, které v posledních záběrech v kostele třesklo tak, jak mělo. Výborný filmový zážitek, ostřím čtyři dubové kůly...

Zaujímavé, ako niektoré staršie filmy dokážu evokovať súčasné udalosti. Pri Soderbeghovej Nákaze (Contagion, 2011) je podobnosť až desivo presná. Starší film Posledný človek na svete (1964) pripomína súčasnosť len rýchlo šíriteľnou nákazou. Dôsledky sú ale vo filme fatálnejšie. Posledným naozaj človekom ostáva muž, pracujúci v medicínskom výskumnom centre na vývoji vakcíny proti vzduchom a vetrom sa šíriacej nákaze. Vakcínu síce neobjaví, ale z neznámych dôvodov prežíva. Jeho osamotené trojročné plahočenie má však desivú podobu. Každý deň opakuje rutinu s likvidovaním nakazených, z ktorých sa po západe Slnka stávajú až príliš živí a smrtichtiví zombíci. Takže na ich elimináciu je potrebné draculovsky osvedčený kôl do hrude, benzín a oheň. Nekonečná osamelá mäsiarčina. Ako terapia slúžia platne s obľúbenou hudbou a púšťanie si domáckych filmov so zábermi šťastnej rodinky. Lenže, čo z toho, ak manželka je v truhle a nikde nikto? Alebo žeby predsa? Nuž, nekonečné likvidovanie nezlikvidovateľného ľudského odpadu dopadne nezvratnou logikou i na posledného muža. Pretože (spoiler): Kto čím zachádza, tým aj schádza. Táto pravda je známa prinajmenšom z doby straých gréckych bájí a povestí. V nich krutého a bezohľadného lupiča Sinisa, ktorý likvidoval svoje obete priviazaním o vrcholky dvoch borovíc, ohnutých k zemi; následným uvoľnením vrcholcov sa telo nešťastníka roztrhlo na dve polovice, tak tohto sadistu zabil hrdina Théseus tým istým spôsobom. (koniec spoileru). Skvelý herecký výkon ikonického Vincenta Pricea, však nestačí prekryť fádnu monotónnosť prežívania, trochu oživenú v poslednej tretine filmu.