Tutti i colori del buio (1972)

Lynchovská noční můra z úvodu vlastně nikdy neskončí a Martinovo čtvrté (ne)giallo celou dobu balancuje na hraně skutečnosti a freudovské, sexuálně dráždivé halucinace. Typické giallo příběhové motivy tady jdou stranou a dávají prostor absolutnímu audiovizuálnímu požitkářství. Vrcholem je iniciační rituál do čarodějnického kultu v prostorách britsky gotického zámku, který je nekompromisním útokem na všechny smysly. Bruno Nicolai tady svým progresivně psychedelickým soundtrackem konkuruje tomu nejlepšímu od Goblin a v kombinaci se střihovými hrátkami s časem film zprostředkovává extatičnost prožitku sedmdesátkové divy Edwige Fenech. Škoda jen občasné repetitivnosti a zkratkovitého finále.

Typický zástupca "snových" giall, ktoré veľmi nemusím. Horor to však tiež nie je. Aj ke´d sa snaží o napätie, nedokáže ho preniesť z plátna von. Hlavná hrdinka, ktorá v jednom kuse hysterčí, celý čas nevie, čo sa jej sníva a čo nie. Tajné sektárske spoločenstvo a uhrančivé oči, ktoré ma unavovali, hlavná postava z nich ale zakaždým ide od strachu do kolien. Predzáverečný zvrat je síce prínosom, ale ani ten nedokáže z tohoto začarovaného nudného kruhu uniknúť.

Nádherné psychedelické giallo, s úchvatnou Edwige Fenech, hudbou Bruna Nicolaia, jesenným Anglickom a zamotaným dejom, kde mi ešte aj po záverečnom rozuzlení ostali otázky. Ale to je dobre, nemusí byť všetko vysvetlené do bodky, film tak uviazne v pamäti. Teda uviazol by aj kvôli krásnemu vizuálu a armádou giallo hviezd aj  vo  vedľajšom a hlavnom obsadení. Priznám sa, že som všetky malé drobnosti, vychytávky a atmosféru úplne docenil až na druhé pozretie, ale aj to na týchto filmoch milujem. Krása!

Martino sa snaží byť tak mystický, až tá mystika prechádza do zmätenosti a miestami sa vytráca dokonca aj atmosféra. Skrátka z námetu a z toho, že vám vo filme hrá Edwige Fenech takúto postavu, sa dalo vyťažiť viac. Miešanie predstáv s realitou býva na plátne veľmi príťažlivé, len Martino v tomto filme akoby nepoznal mieru a ku koncu som už len túžil, nech to má aspoň logické vyústenie. To sa dostavilo, zároveň sa ale nedostavilo prekvapenie, i keď sa film tváril, že má tých es v rukáve viac.

Další Martinův kousek, kde opět využil nádherné vnady Edwine Fenech a do mužských rolí znovu obsadil Georgeho Hiltona a Ivana Rassimova. Hned první scéna, ve které jedou titulky je téměř hypnoticky uhrančivá, aby ji vzápětí vystřídala totální halucinogenní obskurnost, která dávala tušit, že tohle nebude klasické giallo. A taky že ne. V příběhu proplouvá okultní a satanská tématika (musel jsem si vzpomenout na Rosemary má děťátko) a všechno se odehrává (nebo neodehrává?) v přeludech hlavní hrdinky, kdy se pojem realita často ztrácí ve víru bizarních představ a děsivých vzpomínek na dětství, kdy byla zavražděna její matka. Hudební orgie tentokrát rozpoutal Bruno Nicolai a já jsem opět očarován! V tomhle kousku Martino vsadil důraz na vizuál a barvy, které evokují Argentovu atmosféru a vytvářejí dokonalou souhru v časoprostoru. Úplně propadám kouzlům k těmto sedmdesátkovým veledílům a ctím je jako technicky precizní filmařinu.