Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963)

Pohádka pro otrlejší dospělé.1)  Svérázná pohádková báseň s thrillerovými prvky má co říci spíše diváku dospělému, malé děti bych traumatickému zážitku ze sledování nevystavil._____ 2)  Zaujala mě tehdy velmi avantgardní bruselská scénografie._____ 3)  Rovněž mě zaujal překvapivě pěkný 22letý Alfred Strejček (Jiřík), kterého si pamatuji až z pozdější doby jako neúnavného a převelice nudného recitátora._____ 4)  Výstižný koment:Marthos*****.

Tři zlaté vlasy děda Vševědajsou pro mne příjemným překvapením. Temný a zvláštně stylizovaný poetický film z počátku šedesátých let je nádhernou adaptacíErbenovypůvodní pohádky. Je obrovská škoda, že pohádka nemá své stálé místo na televizních obrazovkách a že ji spousta lidí nezná. Unikátní je právě v tom, že obsahuje mnoho tichých a zasněných momentů, kde slova nejsou vůbec potřeba. Překrásné a netradiční kulisy a hutná atmosféra jen povyšují celé dílo na majstrštyk.Nedoceněný filmový poklad.

Tato verze klasické Erbenovy pohádkyTři zlaté vlasy děda Vševědaz roku 1963, kterou režíroval Jan Valášek, představuje v kontextu české kinematografie velmi specifický úkaz. Zatímco moderní divák je zvyklý na výpravné exteriéry a bohaté kostýmy, tento snímek volí cestu vizuálního symbolismu a divadelní stylizace. Snímek sází na tzv. laternovou techniku a hru s prostorem. Místo realistických kulis sledujeme minimalistickou scénografii, kde hrají klíčovou roli světlo a stín. Práce s osvětlením určuje náladu jednotlivých scén a nahrazuje fyzické stavby. Dalším prvkem je výrazná barevná kompozice sloužící k odlišení světů (království vs. nadpřirozené sféry). Prostředí působí snově, což umocňuje pohádkovou osudovost příběhu více než doslovné ztvárnění. Dominantou filmuTři zlaté vlasy děda Vševědaje bezpochyby Radovan Lukavský v roli krále. Jeho pojetí není jen o "pohádkovém zlu", ale o chladné, až mrazivé ambicióznosti. Král v jeho podání vzbuzuje skutečný respekt a strach, což je v ostrém kontrastu s jemným projevem Aleny Tománkové (princezna) nebo dobrosrdečným Plaváčkem (Alfréd Strejček). Důležitým prvkem je také dramatická hudba, která podtrhuje osudovost Plaváčkovy cesty a dodává snímku téměř baladický ráz, typický pro Erbenovy předlohy. Snímek z roku 1963 není odpočinkovou vánoční pohádkou v pravém slova smyslu. Je to spíše umělecká adaptace, která se soustředí na atmosféru a symboliku. Suma sumárum, pohádkaTři zlaté vlasy děda Vševěda ode mne získala nikoliv tři, ale dvě zlatovlasé hvězdičky **.

Pohádka, která se koupe v umělecké invenci a sleduje spíš temnotu původních tradičních příběhů než moderní potěšení pro dětského diváka. Plaváček je v Strejčkově podání při vší úctě ale poctivé dřevo. To sice plave, ale už hůře hraje. Krásným hlasem naštěstí oplýval už v mládí, proti tomu tedy nic. Jediným hercem tu byl pak Radovan Lukavský, anžto Štěpánkův Vševěd si jen lehl, vstal a zase lehl a k tomu moc talentu nepotřebujete. Bavila mě ale ta temná atmosféra, hra stínů, expresionistické kulisy i věrnost předloze. I když já znám verzi, kde Vševěd byl i lidojed a své vlasy nedal jen tak. A tak i za konečně pořádnou zápornou roli pro věčně správného Radovana za čtyři.

Jsou pohádky, které se na televizních obrazovkách objevují každé Vánoce a jsou pohádky, které poněkud upadly do zapomnění a málokdo si je už dnes pamatuje. Mezi nimi jsou ale také ty, které upadly do zapomnění právem. A právě sem se řadí Tři zlaté vlasy děda Vševěda, jejíž odpudivý vizuál v kombinaci s hrozným scénářem z ní dělají nekoukatelnou záležitost. U této umělecké artové patlaniny by vás měl dostatečně odradit již zdejší plakát a ušetřit vám následné zklamání.