Malý Bobeš (1961)

Kdysi povinná četba, jejíž filmová adaptace mi úspěšně unikala až do dnešních dnů. Knihu pořád máme, ale padá na ni prach, děti dnes zajímají jiná knižní dobrodružství. A s rukou na srdci musím přiznat, že ani mě jako caparta Bobeš ke čtení zas až tak nelákal. Dnes ze zvědavosti a s kapkou nostalgie tedy připomínka dávno zašlých časů, filmových, příběhových i mých osobních.  Poklidný a jednoduše poetický film, jenž skutečně působí jako dětská vzpomínka, a takový účinek nikdy není nepříjemný a nebýt strnulého Jirky Lukeše v roli Bobše šel bych na čtyři hvězdičky.

Při hodnocení Bobeše se asi nedokážu odpoutat od faktu, že jsem oba dva díly jako malý hltal na VHS kazetě. Jinak bych totiž šel s hodnocením dolů - dětské postavy nemluví, ale křičí (hlavně Bobeš), sociální kritika venkova je místy přehnaná (mluvíme o době krátce před vypuknutím "Velké války"), navíc je zde více historických nepřesností (rychtář v této době na venkovském statku už nefiguruje; lidé neměli v jizbách slámu jako podestýlku, už v raném novověku převládala udusaná hliněná podlaha, místy i dřevěná). Přesto je to krásný smutný příběh našeho venkova a já ho mám mnohem raději než druhý díl z města, který jako by pocházel z pera Jiřího Wolkera... ještě, že Bobšův táta nedělal číšníka v kavárně Bellevue.

Naše dětství... Z čítanek jsme znali Malého Bobše i spisovatele plevu všichni. Snad jsem kdysi v dětství tenhle film viděl, jsem rád, že ho Kino CS po čase uvedlo. Dětské filmy jsme dělat skutečně uměli. A okem dítěte je třebase na tento film dívat. Kdo četl Malého Bobše, musel si toho malého klučinu oblíbit se všemi jeho zlobeními. Autobiografie J. V. Plevy nás zavádí do počátku 20. století na vesnici na Vysočině, kde Pleva prožil chudé dětství, v němž poznal bídu a nespravedlivost světa, v němž se tak lišil svět bohatých sedláků od prostých chalupníků a domkářů. Byly to vlastně dva světy, které byly nesmiřitelné a nespojitelné; Pleva poznal, že je třeba vybudovat svět lepší a jeho kniha a posléze oba její zfilmované díly (Malý Bobeš ve městě je ještě mnohem více sociálnější) ukazovaly dětem narozeným po válce, v čem se lišil svět kapitálu a nové společnosti. Ano, byl to film výchovný, ale zároveň velmi realistický, bez jakýchkoliv příkras nebo šablonovitosti.

Těžká sociální doba za Rakousko-Uherska očima malého kluka. Chudoba rodičů ho nijak neomezuje užívat si dětství plného lumpáren a jistého dobrodružství. Namyšlenost statkáře se ho však dotkne ve chvíli, kdy se skamarádí s jeho dcerkou. Nejvíce však zranění otce, který si s následky nemůže najít práci. Příběh o tragické nelehké době je odvyprávěn velmi lehce a dojemně. Na snímku je ještě znát doznívající éra budovatelských snímků 50. let. Tématem je velice vhodný a není divu, že knižní předloha byla na základní škole součástí povinné četby. Toto zfilmování však nijak neuškodí ani dnes.

Je půlnoc, nemůžu usnout a v televizi samé krváky. Potřebuji něco pohodového, uklidňujícího a přitom zajímavého. Tuto roli zastal milý příběh, který je nostalgickým ohlédnutím na svět před sto lety. Je nejen někam zasunutou vzpomínkou na povinnou školní četbu ale i poetickým pohledem do venkovského prostředí očima malého kluka. Majetkové poměry v tehdejší době asi stejně jako dnes rozdělovaly dospělé, ale ne děti. Přes láskyplné domácí zázemí reprezentované maminkou Danou Medřickou, Bobeš tíživou rodinnou situaci vnímal, ale to mu nebránilo v hledání kamarádů a v klukovském uličnictví. Velmi příjemný film mi trošku připomněl francouzskou Knoflíkovou válku.