Totò che visse due volte (1998)

Všichni máme - byť různě posunutou - míru normality. Pokud se tato míra - naše míra - nějak přepískne, ocitáme se buď v jiném světě, světě bláznů a pošuků, nebo jsme tím uporněni na něco, co je s určitým typem abnormality v určitém metaforickém nebo spíš metonymickém vztahu. Zde se jedná o "samohanu" neboli "sebeukájení". Někomu může stačit kniha N. Batisty (Bohumil Hrabal, myslím v "Tanečních"), jiný k tomu přistupuje shovívavěji (S. Freud) a jiní (Daniele Ciprì, Franco Maresco) z toho udělají motor, který nás žene od jedné sebedestrukce k druhé.  - Přitom má smysl podívat se na tento film i z hlediska estetiky, estetiky ošklivosti. Umberto Eco (viz Dějiny ošklivosti) uvádí Nietzschův citát:Ošklivost je chápána jako symptom degenerace... Co tedy člověk nenávidí? Není o tom pochyb - soumrak svého druhu. - Symbolické (kulturní) ukřižování všech tří eroto-hrdinů je jen přirozeným završení závadných dějů.(10.09.2025)

Duchovní a humornější pokračovatel filmů jako "Vase de noces" od Zéna a "Begotten" od Merhige - totální desakralizace a zničení všech fantasmat o vyšší existenci lidského života, konkretizovaný jako u Zéna na náboženství, které tam jakož i zde vyrůstá z nejživočišnějšího základu člověka jakožto zvířete a není ničím více. Onanie jako princip života: masturbace pubertálního panice v očekávání sexu s ženou a fantazíruje, jak to bude skvělé - stejně tak dospělý stále čeká na příchod lásky, mesiáše... Autoři protahují tento onanistický okamžik, dělají z dospělých aktérů pubertální figurky, snící o velkých prsou (snad těch z Felliniho Amarcordu?)... A hlavně absencí jakýchkoliv skutečných žen (kromě desexualizovaných postav stařen, které navíc v průběhu filmu hrají /snad bez výjimky?/ také mužští herci) ukazují, jak žena i Panna Maria jsou jen výplodem "pubertálního" mužského mozku. Na rozdíl od dvou výše zmíněných filmů, které i z hloubi svého materialismu vyvolávají v divákovi pocit tragiky, hrůzy či smutku z lidského údělu, "Totò..." (samozřejmě jméno veleslavného italského komika) svojí komediálností jakýkoliv pocit vznešenosti znemožňuje a je proto o moc nesnesitelnější než třeba nesnesitelně brutální záběry člověka redukovaného na kus masa v "Begotten". Film však nabídne krásnou kameru, namítne se - ano, to je také to jediné, co zbývá, když odhodíte nesmyslnost každého obsahu...(18.01.2017)

jelikož jsem film sledoval jako obvykle bez jakékoliv předchozí znalosti jeho pozadí, aniž bych četl byť jen anotaci, podlehl jsem dojmu, že jsem se snad musel splést a sleduji film nikoliv z roku 1998, ale 1968. nespletl jsem se. výběrem některých specifických filmových postupů se film připodobňuje "novovlnné" kinematografii tohoto období a do značné míry čerpá i z estetiky němého filmu. nejvíce je to znát na nejlepších scénách, nebo alespoň na těch, které se jako nejlepší jeví mému osobnímu vkusu a lásce k surrealismu: scéna horečnatého snu a scéna kopání hrobu. není to ale ani tak ten surrealismus nebo absurdní divadlo, jako především dekadence mezi uměleckými směry, kterým se film podřizuje. snaha šokovat a provokovat krátkozraké maloměšťáctví spolu s naznačenými uměleckými postupy může připomenout Pasoliniho. měrou cynismu a tak trochu perverzního smyslu pro humor mi Ciprì a Maresco dále připomněli druhou současnou dvojici režisérů - Francouze tvořící v Belgii Benoîta Delépina Gustava de Keverna. ne pouze mimoděk se mi během sledování vybavovaly i obrazy ze Svatební vázy Thierryho Zéna. při srovnání s naposledy jmenovaným filmem právě nejlépe vyniknou unikátní přednosti Totò che visse due volte. všechnu tu škaredost, zvrácenost a obludnost totiž film estetizuje nejen režijními postupy, ale ještě spíše skvostnou kamerou Lucy Bigazziho, o jehož talentu nemůže mít pochybnosti nikdo, kdo má nakoukanou filmografii Paola Sorrentina. a tak ve výsledku mi zůstává těžko stravitelný dojem, pocit nepřekonatelné dvojakosti, dvojí chuti spojené v jedinou sloučeninu tak, jak je to možné snad jedině ve filmu.(07.03.2014)