Tobenai chinmoku (1966)

Nedoceneným a žánrovo neohraničeným filmovým skvostom, ktorý v sebe reflektuje povojnové obdobie v Japonsku, nás sprevádza čierny motýľ z čeľade otakarkovitých Papilio memnon. Kurokiho dielo, z hľadiska skladby a štruktúry rozprávania, podľa môjho názoru nemá v danom čase konkurenciu. Je obdivuhodné, s akou ľahkosťou sa dostávame z vidieka do mesta, s akou prirodzenosťou sa ocitneme z detského sveta vo svete dospelých, z prírody v meste, z noblesy až na okraji spoločnosti. Za to všetko môžeme vďačiť najmä podmanivej kamere Tatsua Suzukiho s osobitým citom pre detail. Film v sebe miestami nesie až dokumentaristický charakter, ktorý mám ja osobne inak veľmi rád. Stretáme sa tu napríklad s výpoveďami obetí, ktoré prežili atómové bombardovanie v Hiroshime a Nagasaki, protivládnymi demonštráciami či povestnými bitkami v parlamente. Poetickým mementom pre tých, ktorí radi snívajú je výstraha pred tapírmi. "They can eat yor dreams".

Tazko uchopitelna japonska filmova poezia, ktora v sebe obsahuje omnoho viac nez je divak mojho nekalibru schopny pojat.

Naprosto netuším, o čem to vlastně bylo (a myslím, že na vině nejsou jen anglické titulky), ovšem bylo to krásné. Chlapec na začátku chytne motýla, o kterém mu učitel řekne, že se na severu (ostrov Hokajdó) nemůže vyskytovat. Dále sledujeme putující housenku, která spojuje různé lidské osudy atd. Ve druhé půlce se z toho stane experimentální nová vlna a já se naprosto ztrácel, ale koukal dál, neboť film má své nepopiratelné kouzlo.(27.09.2025)

Plazící se housenka jako putující metafora, štěpící příběh do mnoha záblesků životních obratů a traumat a hlavně: štěpící a sjednocující konkrétní a obecné, osobní a dějinné. Zas a znovu se potvrzuje velikost 60. let, které dokázaly spojovat jedinečný životní osud s jeho vnějšími podmínkami, traumata společnosti s vnitřním světem hrdinů. Člověku zdánlivě vnější a cizí housenka se stejně jako vnější a "objektivní" dokumentarismus Hirošimi po bombě atd. stává jeho vnitřkem, intimita úběžníkem širšího pozadí, z něhož vyrůstá, aniž by ztratila něco ze své lidské naléhavosti. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, tento vyprávěcí styl popírá dodnes vládnoucí ideologickou liberální/ buržoazní/ hollywoodskou představu o odděleném světě niternosti sebezakládajícího se individua (fikce) a vnější objektivní realitě (dokument) - a ukazuje se, že lze tvořit skutečně lidskou výpověď bez toho, abychom se uzavřeli do "klasických" opozic vnitřek x vnějšek, duch x hmota, jedinec x společnost a jiné metafyziky. /// Kéž bych znal více japonskou kulturu, asi jsem zachytil jen střípky, ale i to bohatě stačilo. /// Japonští kameramani té doby navíc byli absolutní špička - ach, ty jízdy, k tomu jedna skvělá kompozice střídá druhou...(03.02.2016)

Film, který mě uhranul svoji nazaměnitelnou atmosférou. Pokud se oprostím od alegorického pojetí děje, vyniká Tobenai chinmoku zvláště zpracováním - počínaje záběry kamery a konče hudbou. Takto "plné" filmy obsahující vše co by měly často doplácí na jednotlivé chyby, které v kontextu kvalit rostou; u díla Kazuo Kurokiho je však vše v plné harmonii a celek vytváří neopakovatelný zážitek, který mohu srovnávat pouze s pozdější a podobně kvalitní Yurīkou (2000) Šindžiho Aojamy.(04.09.2014)