The Trojan Women (1971)

Prehnaná teatrálnosť kričí z každej repliky, z každého hereckého gesta ústrednej ženskej štvorice. Obdivujem ich herecké výkony, no čo je moc, to je moc a dosť to už liezlo na nervy. Starodávnu antickú tragédiu asi nejde sfilmovať lepšie, no čo fungovalo pred vyše 2000 rokmi, dnes už pôsobí ako päsť na oko. Dej takmer neexistuje, celý čas sledujeme len rozjímanie trójskych žien nad stratou svojich blízkych a svojho mesta a nad osudom, ktorý ich čaká. Je to rozdelené do zhruba štvrťhodinových výstupov Bujold-Redgrave-Papas, ktoré spájajú výstupy Katharine Hepburn. Zaznie tam toho veľa, no k veci len veľmi málo a tak jediným vyrušením z tejto totálnej nudy je čiastočné odhalenie Irene Papas. Na tento film treba mať pevné nervy a vytrvalosť, aby ste to nevypli po 10 minútach, ale dopozerali do konca. S niekoľkými prestávkami, ale zvládol som to.

Euripidovy tragédie nejsou lehce zfilmovatelným materiálem. Nelze zachovat atmosférický, dramatický říz jeho her, založených na jednoduchém ději a předlouhých monolozích, aniž by to na plátně nevyznělo ani trochu staticky a teatrálně. Cacoyannis šel tou správnou cestou. Upustil od velkovýpravných speciálních efektů, věrně okopíroval textové pasáže a především si sezval elitu tehdejšího dámského, hereckého světa. Víc nebylo třeba. Všechny čtyři hlavní představitelky odvedly fenomenální výkon a spolu s podmanivým hudebním doprovodem a působivou, anticky vzhlížející scenérií zanechávají Trojanky příjemný, filmově divadelní zážitek.

V podstatě totéž jako "Cesta dlouhého dne do noci" v bledě modrém. Stejné divadelní podání, ale zato ještě horší zápletka. Všemi deseti beru mainstreamovou Tróju. Tohle nikdy více!

Třetí Euripidova tragédie, kterou jsem viděla v Kakojannisově režii. Zdálo by se, že už nemůže být nic bezútěšnějšího a depresivnějšího než Ifigenie nebo Elektra, které jsem prosmutněla předtím, Trojské ženy od samého začátku nabízejí jen bolest, zmar a beznaděj. Ale, zase Irene Papas, která hrála ve všech třech filmech, byla tady nejkrásnější. A aby ne, když představovala samotnou Helenu Trojskou.(12.06.2025)

Trójankyjsou monumentální přehlídkou starořecké kulturní slávy. Euripidis napsal svou hru jako morální kritiku společnosti, vojenských zvyklostí doby a k provokativně jízlivému obcování s nerovnoprávným postavením ženy na samotném počátku kulturní civilizace. Michalis Kakojannis s trpělivou zvědavostí pokouší extrémní stavy niterných pocitů ženské duše, autor hudebních tónů Mikis Theodorakis klesá v mysli až na dno marnosti a bolestivých zármutků vnitřních světů. Problém vidím v podání. Antická tragédie a shakespearovsky afektovaný patos projevu nejsou nejvhodnějším spojením, pocity jankovatě vřeští bolest, ale skutečnou podstatu prožitku neumí zpřístupnit a vnější podoba utrpení zde dostává přednost. Ne všechno je špatné, sborové mezihry dokáží zvýraznit niternou nejistotu strachu a zhutňují temnou náladu podrobení. Taktéž herecký part Irene Papas přináší uspokojení v motivační přirozenosti.Trójankyčekají na svůj nezvratný osud a otevírají své intimní bolesti srdcí. Dirigentem dne otevřených dveří ženských niterných pocitů je Hekabe (hystericky patetická Katharine Hepburn), královna poraženého města Tróje. Matka devatenácti dětí přihlíží troskám zkázy vlastního bohatství a slávy, železné hroty šípů bolesti se zabodávají hlouběji do vědomí i smyslů, beznaděj se stává novým panovníkem pyšného města i královnina vlastního vnitřního světa. Zloba je slzou bolesti, bolest je výsměchem pýchy a pýcha je sestrou moci. První bolestí Hekaby je Kassandra (v patetické představě tragédie uvízlá Geneviève Bujold), královská dcera s věšteckou schopností. Lidská duše, poznamenaná vítězným znásilněním a věčným prokletím nedůvěřivosti proroctví, se zmítá na hranici jiné dimenze lidského bytí. Druhou, a znásobenou, niternou bolestí trójské královny je Andromachi (snaživě patetická Vanessa Redgrave), vdova a královnina snacha. Konečná vojenská porážka již způsobila hluboké rány v její lidské duši, přesto se ještě musí vyrovnat s nejzásadnější ztrátou života i podstaty ženského vnitřního světa. Třetí intenzivní bolestí zoufající královny trosek slávy je Eleni (velmi zajímavá Irene Papas), základní příčina uplynulé desetiletky krutého válečného běsnění. Ženský půvab patří k nejúčinnějším zbraním hromadného ničení, omamná smyslnost ženskosti se dožaduje svého práva na život a nebrání se kontroverzním provokacím. Z dalších rolí: svědomitě trpělivý posel a oznamovatel požadavků řecké vítězné vůle Talthyvios (Brian Blessed), ženinou krásou zkrocený spartský král a Elenin žárlivý manžel Menelaos (Patrick Magee), malý a nevinný Andromachiin synek Astyanax (Alberto Sanz), či pěvkyně ženského královského sboru v nářku (známá řecká písničkářka Maria Farantouri).Trójankyjsou nesmrtelnou oslavou estetiky řeckého ducha, antická tragédie v Euripidově předsevzetí zpřístupňuje intimitu vnitřních světů ženy. Pro mě velká škoda shakespearovsky okázalé patetické hysterie projevu, niterná naléhavost tím nezískala dobrého pomocníka k zprostředkování skutečného rozměru prožitků.(09.12.2019)