The Quiet Earth (1985)

Předlohu od Craiga Harrisona neznám.  Četl jsem ale už jako malý knihuPoslední člověkod Pétera Bogáthiho, která se zabývá hodně podobným tématem. Představa naprosté samoty spojené s absolutní svobodou byla opojná, dráždivá. První třetina filmu byla docela zábavná i díky podobným momentům v té mojí knize. Potom mě děj ale nějak přestal bavit a spíš jsem si zkoušel představit scénář podle Posledního člověka. Protože to bylo dobré počtení s hlubším poselstvím a zajímavějším příběhem.

Když jsem viděl film poprvé a pak ještě při další projekci, byl jsem ohromen. Po cca 10 letech jsem se zkoušel film shlédnout znovu a jistá ohromenost se z něj pro mě mírně vytratila. Teď nepopisuji kvality, které v něm bezpochyby jsou, ale můj dojem odcloněný časem. Film v prvotní paměti byl dokonalým i možná z toho hlediska, že byl tak nezvyklým. A co se týče minimality herců, beru jako klad přetrvávající včetně námětu, scénáře atd. Jisté scény mi utkvěly v paměti natolik, že si je vybavuji pokaždé, když se mluví o kategorii sci-fi, i když bych si tímto snímkem  další projekcí již nechtěl asi kazit vzpomínky.

Quiet Earth jsem viděl cca před 20 lety, nudil mě a tak jsem mu tady dal 2*, jednovětné hodnocení po paměti a žil v domění, že to nebylo nic moc. No stává se to málokdy, ale napodruhé to byl super film! Klasický námět posledního člověka na Zemi ve stylu Já legenda a jeho předchůdců, ale tady nejsou žádné zombie/upíři. Jen jeden stárnoucí plešatý vědec v liduprázdných ulicích, který se místy baví, místy magoří. Když se potenciál vyčerpá, objeví se ona... a pak ještě ten třetí. (SPOILER takhle bych dopadl já - ženská dá nakonec přednost tomu třetímu). Ač tu nejsou žádní mutanti, nebezpečí číhá v podobě opuštěných vozidel na silnici nebo třeba spadlého letadla v městě, je to solidně natočené, zahrané a zahalené mystikou. Proč hrdinové "přežili" se dovíme, co se stalo tak napůl (hrdina to také úplně nechápe) a poslední mystický záběr je úplnou záhadou. Každopádně napodruhé solidní 4*.

Nový Zéland kromě tvorby Petra Jacksona nikdy moc do filmového světa nepřispěl, proto je The Quiet Earth vcelku zjevení. Ale zjevení dost průměrné (někdy až amatérské) s dost podpruměrným obsazením. Tedy vyjímaje B. Lawrence, který to naštěstí všechno zachraňoval a díky jeho one-man show v první polovině byl film mnohem alespoň chvíli mnohem zábavnější a stravitelnější. Moje myšlenka na jakousi postapokalyptickou alegorii Rajské zahrady vzala za své při podivném finále a tím pádem a nejen díky tomu vzalo za své i mé hodnocení.

„Nezbylo ni koťátko, zcvoknu z toho zakrátko.“ Kde asi udělali soudruzi z Nového Zélandu chybu? Začátek s plešounem, zoufalstvím a starým známým „happiness only when shared“, ten měl koule. A tím nemyslím ty zapařené v kožených kalhotách (© JASON_X). Škoda. Mohlo to být zajímavé postapo, okořeněné smrtelnou úzkostí ze samoty i milostným trojúhelníkem. S tragickým vyústěním a konstatováním, že lidstvo je ztracené, páč i poslední tři lidi na Zemi si najdou důvod se povraždit. POSTAPO OKÉNKO:[][]Co má udělat poslední chlap na světě, potká-li zrzku s trvalou? ֍ Čapnout ji za ty nakadeřené vlasy a odtáhnout do jeskyně! ֍ Zahrnout ji květinami, básněmi a cynickou romantikou: „Miláčku, jsi pro mě jediná na světě!“ ֍ Věnovat jí klíčky, rovnou od několika aut i baráků (v postapo světě hračka). ֍ Znejistět a dohodit jí radši divocha, Maora s náušnicí z drápu varana.[][]Njn, místo fyzického či psychologického souboje o samici jsem dostal jen suchopárnou agitku: „Vědci, nehrajte si na Boha! A nestrkejte vidličku do elektrické zásuvky!“