The Mastermind (2025)

Spočiatku ma to celkom chytilo, najmä prvotná zápletka s nápadom krádeže obrazov ma bavila... a čakal som čo bude ďalej. Bohužiaľ, ďalší vývoj filmu až taký dobrý nebol a v podstate sledujeme JBho, ako uviazol v slepej uličke a vlastne nevie, čo má ďalej robiť v tejto situácií, keď obrazy síce má, ale akoby ich ani nemal. Očakával som niečo dramatickejšie a dynamickejšie, čo by film najmä v druhej polovici rozhýbalo, ale akosi som sa nedočkal. Navyše, aj tá jazzová hudba v pozadí mi išla celkovo na nervy. Škoda, mal som vyššie očakávania. Takže 2*

Paradoxně nejméně mě zaujala první půlhodina v duchu naprosto klasického loupežného filmu. Už ta se sice hodně vymyká netuctovým přístupem v pomalu statickém vyprávění, ale námět se vyvíjel zprvu až moc dle očekávaných bodů a nejen v nezáživně podané akční scéně loupeže pro mě zvolený styl moc nefungoval. Od dlouhé sekvence s úklidem obrazů mě však režisérčino minimalisticky strohé podání naprosto vtáhlo do sebe, Josh O'Connor si mě zvláštním způsobem dokázal podmanit a následně mě až do konce v hodně poklidném tempu, ale s neustále přítomným neklidem bavilo sledovat příběh jednoho chlápka, který sešel z cesty a to navzdory prvotnímu úspěchu velmi nešikovně a neobratně. Což má za následek nejen, že se teď různě fláká kudy možně, ale upadává ještě víc i osobnostně a morálně... aneb z nedávného otce opuštěné rodiny náhle utoulaný bezdomovec a opětovný zločinec. Neviděl jsem zatím předchozí filmy Kelly Reichardt, ale skoro bych tipl, že musela vidět quebecký snímekLa Maudite Galette(1972), ve kterém Denys Arcand přišel s podobně překvapivým pojetím akčního krimi námětu v dlouhých statických záběrech. Současné americké režisérce se překvapivě dost vydařila iluze „sedmdesátkové“ atmosféry, ve scénách z exteriérů ke mně tady zavála i s uzemňující podzimní náladou. Celkově mě její netypické zpracování oslovilo, i když vrcholem novodobéhoheist filmuv kombinaci s prvkyslow cinemazůstávají pro mě argentinštíDefraudanti(2023).[75%]

4/10| Natočit retro heist žánrovku o krádeži obrazů z muzea umění bandou amatérů jako pomalým tempem se odvíjející striktně anti-klimatickou konverzační záležitost, pojatou navíc z opačné perspektivy, než se kterou se v žánru obvykle pracuje, je vlastně potenciálně skvělý nápad, jak oživit ohrané schéma všech podobných "loupežných" historek a jak si při tom s divákem zahrát hru na schovávanou stran dodržování nebo naopak porušování zaběhlých žánrových pravidel. | Potenciálně skvělým nápadem to bohužel také skončilo, protože výsledkem je utahaná festivalovka, která namísto zažité dramaturgické struktury (plánování mise, provedení heistu, závěrečný klimax) sází na nevzrušivé sledování denní rutiny hlavní postavy po "aktu" (samotný heist se odehraje v úvodu filmu na ploše asi pěti minut) a následný stejně uspávající útěk před spravedlností, prostřednictvím dlouhých kamerových jízd (opakované pozvolné obkroužení celé scény kolem dokola, aniž by se v ní cokoliv stalo, asi mělo suplovat prvek atmosféry) a absence jakékoliv napětí, dramatu nebo akce. | Neduhy stran narativu bohužel nejsou vykoupeny ani prací s postavami nebo produkčními hodnotami. Psychologická rovina vyprávění se dostane ke slovu až v samotném závěru (asi v minutovém manželském rozhovoru), dějové zasazení do turbulentního období 70s představuje jen nepodstatnou kulisu a výrazný a zpočátku příjemně tematický OST se v průběhu filmu zvrtne v notně iritující kolovrátkovou exhibici. Veškerá "zábava" při sledování filmu tak pramení čistě z očekávání, zda se v závěru divák dočká nějaké pointy nebo překvapivého plot twistu, který by uplynulým minutám dodal zpětně nějaký smysl (kromě ztráty času). O'Connor v hlavní roli je fajn (Haim je trestuhodně nevyužita) a to je tak vše. |PeZet

Netradičný heist film tým, že pôsobí akoby nebol iba nakrútený o sedemdesiatych rokoch, ale priamo v sedemdesiatych rokoch v rámci Nového Hollywoodu. Ide o čiernu komédiu, ktorá sa postupom času stále viac a viac stáva artovou a absolútne rozumiem, že to mnoho divákov odradí a od polovice ich film stratí. Avšak Reichardt presne vie, čo robí a aj ako má scenár ukončiť. No a záver je cynický, vtipný a paradoxný. Až pri ňom pochopíme, že spoločenské udalosti nie sú iba krovím pre príbeh, ale elegantne sa s ním prepoja.

Zábavný film o sebeckom idiotovi, ktorý nevie, čo so svojím životom, a tak namiesto toho, aby robil niečo produktívne, vymyslí a potom zrealizuje absurdne hlúpy plán. Podfarbený veľmi dobrou jazzovou hudbou, ide o dekonštrukciu heist žánru a zároveň o psychologickú štúdiu hlavnej postavy. Dosť sa pritom opiera o skvelý výkon Josha O'Connora. Žiadne prepracované plány, žiadne špeciálne zručnosti: len traja neschopní hlupáci a nezmyselne jednoduchý nápad. (Pod)vedomá túžba protagonistu po sebazničení sa tu odkrýva kúsok po kúsku. Reichardt má jemný, nenáhlivý, nenápadný, uvoľnený štýl. Postupne všíva do filmu rôzne nitky, ktoré sa pretnú a vyplatia až po nejakom čase. Pekný film. Viedeň.