Anatomie pádu (2023)

Festivalové filmy jsou mojí krevní skupinou, ale nesnáším, když si film o sobě myslí víc, než ve skutečnosti je a spousta lidí na to skočí... A i Sandra Hüller je protentokrát nesnesitelná. Neskutečně času žvanění a to, co obvykle dělá filmy ze soudní síně atraktivní, má být překvapivý konec. A ani to se neděje.

"MANŽELSKÝ PÁR, TO JE NĚKDY TAKOVÝ CHAOS." S nemnohými výrazovými prostředky natočený poutavý film. Scénář je prošpikovaný zajímavými postřehy a přitom nic z toho nepůsobí násilně - je to skvěle všechno sestříhané a poskládané. Hlavní tíha přednesu visí na Sandře Hüllerové a ta podala skutečně výborný výkon - po zásluze odměněn oscarovou nominací (klidně jí ho mohla Filmová akademie přiřknout, nikdo by nemohl říct ani popel).80%

Nevnímám délkuAnatomieve smyslu obstrukce. Děj se délkou nezamotává, právě naopak - odhaluje nové a nové vztahové vrstvy a objasňuje. Soudní proces… nejsem si jista procedurální kompatibilitou s francouzským právním systémem, týkajícím se pravidel, za kterých probíhá trestní řízení před porotním soudem (Cour dʼAssises) - spíše Ne než ano. Nebylo by ale spravedlivé jít pod 4*, když herecký výkonSandry Hüllerje skutečně obdivuhodný. // Chytré, poutavé drama; pokaždé, když se ústřední událost zkoumá z jiného úhlu, oddělí se další slupka. // Samotný skutek je pohybem tělesa v tíhovém poli, přičemž počátek vznikl u něho samotného, nebo přičiněním jiného tělesa (?) //Reciprocita ve vztahu. Nedosažitelná rovnost. Relativita pravdy: kdo se ptá, proč se ptá, kdo je dotazovaný.

Anatomiejde naštěstí dál, než k artikulaci nedostupnosti pravdy.
Jde i dál, než k obtížím produkce pravdy v policejním vyšetřování a soudním procesu.
Nezastavuje se ani v dosti ošuntělém zjištění, že jsou možná důležitější věci, než je objevení a vyprodukování pravdy (což je moment, kdy většinou zhnuseně odvracím zrak).
Justine Triet modeluje situaci, v níž se postupným chytrým vyjevováním skutečností dá dospět k závěru, že nejenže není škoda, že někdo umřel, ale že je škoda, že neumřelo víc lidí. A možná nakonec že by nevadilo, kdyby umřeli úplně všichni.
Ve výčtu možných potenciálních dalších obětí z okruhu rodiny (žalobce, advokát) dvou sympatických literátů se trochu nespravedlivě ocitá nevidomý syn. Ani on ale není úplně bez viny, neboť představitel s mléčnými kontaktními čočkami vypadá zprvu jako kříženec ZŠ verze Štěpána Šafránka a zároveň i jako hoch z Brazílie. - A co s takovými, že?
Z čirého soucitu vyjímám z deathlistu psa, který v teple domova alpské chaty z Airbnb, uniká ne jednomu, ale hned dvěma pokusům o likvidaci.
Sandra Hüller je možná nejlepší současná evropská filmová herečka.

Asi nikdy mě nepřestane fascinovat životaschopnost obyčejných procedurálek a soudniček. A zejména potřeba filmařů s nimi atakovat mezinárodní festivaly a ocenění. Justine Triet se inspirovala případem, který stále rezonuje v různých podobách - například ve filmuStillwaternebo seriáluThe Twisted Tale of Amanda Knox. V jejím filmu šlo především o kombinaci zajímavého prostředí (smrt na horách), jazykového babylonu a klasické otázky viny, neviny a zdánlivě velkých rodinných tajemství. A samozřejmě dala velkou příležitost své oblíbenkyni Sandře Hüller. Ale to je asi tak všechno. Celku navíc uškodila přepálená stopáž.