The Haunting (1963)

Tento snímek ve mě vyvolává pár otázek. Možná je to tím že se na snímku podepsalo mnoho (oficiálních i neoficiálních) scénáristů a ještě více režisérů. I přesto se nejedná o takový guláš jaký jsem se obával. Snímek má takový temný nádech a zpracováním mi celkem sednul (v některých momentech mi připomínal pozdější tvorbu Tima Burtona). Nicholson je někdy trochu prkenný. K příběhu bych měl sice dvě hlavní výhrady (jak to že se tak rychle zamiloval. Nějak nesedí věk Erika). Dlouho jsem přemýšlel jak ohodnotit (rozhodoval jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdami) a nakonec s odstupem musím bohužel dát jen pouhé tři.

Strašeníje příjemnou improvizací na hrůzostrašnou náladu podle návodu Edgara Allana Poea. Roger Corman společně s přáteli vytvořil filmové dílo z materiálních zbytků, přetrvávajícího pracovního nadšení a hravé rozvernosti. Uvozující rám vzpomínek byl přidán až po mnoha letech. Skutková pointa běhu událostí převrací v nihilistickém záchvatu vše naruby, v tuzemském prostředí podobné vyústění příběhu dovedlo k dokonalosti Divadlo Járy Cimrmana.Strašeníje hororovou anekdotou, vpřed se filmová hříčka ubírá ve staccatovém pohybovém rytmu, touha je nadřazena rozumu, otřásá barevnou virgulí za temné noci a neohroženě vyplňuje nezbytné formuláře zakletých mocností. Nejsmutnější záhadnou bytostí je Victor Frederick von Leppe alias Eric (dobrý Boris Karloff), pruský baron v trudně osamělém životě na svém venkovském sídle. Smutek tragédie se po dvaceti letech vrací v ozvěně zpět a zlovolně buší na zapečetěná železná vrata pohřební krypty. Psychologické hrátky slibují dychtivou náruč i konečné vysvobození. Nejzvídavější postavou je Andre Duvalier (zajímavý Jack Nicholson), ztracený poručík napoleonské armády. Záchrana života je uhranuta půvabem nadpřirozené moci a žádá si přídavky. Osobní bolest druhých není na překážku, nová láska si žádá právo přednosti. Nejsmyslnější záhadnou bytostí je Helene alias Ilsa von Leppe (příjemná Sandra Knight), bezděčná zachránkyně ztraceného vojáka a transcendentální mámení zlomyslné příležitosti. A halucinačním vidinám nelze v zamilovanosti nic odepřít. Nejzasvěcenější postavou je Stefan (zajímavý Dick Miller), baronův věrný komorník a jediný společník venkovské osamělosti. Pánovo přání je povinností, když tajemství má zůstat navždy skryto. Největším kverulantem je Katrina (sympatická Dorothy Neumann), lidová čarodějnice a mstící se Ericova matka. Vyvrcholení pomsty se blíží každým okamžikem, spravedlnost dostává konečnou podobu, jen skutečnost byla vždy odlišná. Posledním aktérem ztřeštěného strašení je Gustaf (příjemný Jonathan Haze), Katrinin pacholek pro těžší fyzickou práci. Krutost pomsty ho nenechává chladným, přesto jeho snahám schází potřebná razance. Francis Ford Coppola, není třeba se děsit, získával potřebné filmařské zkušenosti do budoucnosti aStrašeníse díky odlehčení domohlo svého zábavnějšího druhu určení. Nic nelze přeceňovat, přesto si tato rozverná filmová improvizace zaslouží pozornost za způsob vlastního zrození.

Je úsměvné, jak se tento horor naivně snaží tvářit vážně. A ještě úsměvnější je, kolik velkých jmen je s ním spojeno. Střídání režisérů a psaní scénáře za pochodu se na filmu nesmazatelně podepsalo. Dějově je to velká patlanina, ovšem nemůžu říct, že bych se při tom nepobavil. Je milé si poslechnout, jak vtomto dokumentutvůrci na natáčení s humerem vzpomínají.

Druhej snímek z roku 1963 s názvem " The Haunting ". Tady už to taková sláva není, ale i přesto dávám 3 ( slabší ) hvězdy. Film táhnou především J. Nicholson a B. Karloff. Zaujme i celkem zajímavej příběh a jeho rozuzlení. Jak už psala v komentáři " Petrus1 " - první a poslední dotáčená scéna je tu zbytečná. Tohle zaujme především fandy gotických hororů.

Cormanovy gotické horrory miluji, byť ty podle E.A.Poa (+Lovecrafta) patří k ještě lepším než Strašení. Starý hrad, tajné chodby, noční bouře, mlha, hřbitov, krypta, pavučiny, mrtvoly. Vydrápané oči a žena v plamenech. Pentagram. Mladičký Nicholson, jako voják francouzské armády, se snaží odhalit tajemství krásné ženy. Text distributora je poněkud zmatený, což je dobře, alespoň je pak divák překvapen. Nejhezčí je závěrečné loučení, které by dnes zprznily pixely. Krom výtvarné stránky (typické pro Cormanovy horrory té doby) navozuje skvěle atmosféru i hudba (Ronald Stein) - temné smyčce prokládané kvílivým nářkem houslí fungují i dnes. Pro fanoušky žánru lahůdka, pro běžného diváka možná i zklamání.