Terasa (1980)

Dala jsem to celé bez pauzy a po zkouknutí jsem to ihned vypustila ze svého kino-repertoáru, a to nadobro. Začalo mě to bavit a zajímat ca. až po hodině a půl s nástupem vždy skvělého Tognazziho, ale zázraky se nekonaly ani  v té poslední hodině. Intelektuální drámo-komedie pro "intelektuální" obecenstvo. Nakonec stejně všechny ty bláboly, lži a klišé končí jako muzikál - tralala a jedeme dál, dokud to jde, neb nám nic jiného nezbývá, zvláště v prohnilém kapitalismu!

Skupina 50 -nikov rozobera svoje vztahy, zeny, milenecke avantury ... postupne sa pridala talent, vitalita, umenie , politika. ja som vsetkymi desiatimi za, najma sa t odobre uziva vtedy, ked spolu hovoria PlynovyMuz /Il Sorpasso 1962/, Trintignant /Muz a Zena 1966, Il Sorpasso/, Mastroianni /La Notte, Velká Zranice/, Milena Vukotic /zena Huga Fantozziho/ a Ugo Tognazzi /Klec Blaznu 1978/ : 89 %

Skvěle obsazený i natočený film, který může svou formou vzdáleně připomenout Scolův o 3 roky mladší snímekTančírna. Z herců mě osobně nejvíce zaujal herecký výkon Marcella Mastroianniho, který si zahrál ve spoustě jiných Scolových filmů, jako např.Zvláštní denneboDrama žárlivosti, abych uvedl alespoň ty z nejlepších. Terasa se mi velmi líbila - je to skutečně velmi chytrý a scenáristicky promyšlený snímek, s brilantními dialogy, originálním humorem a jasnou uměleckou výpovědí. Žel, u nás je dle minimálního počtu zdejších hodnocení prakticky neznámý, a většina současných diváků by ho stejně asi prozívala jako 2,5 hodinovou užvaněnou italskou nudu, kde "se nic neděje" a kde většina narážek už dnes nikomu nic neřekne. Jeho zhlédnutí tak má v sobě o to víc bezděčného elitářství - tohle je film, který když si pustíte, tak se můžete spolehnout, že ho nikdo další nikdy neviděl a neuvidí, a vše podstatné už zde k němu stejně bylo řečeno v předchozích komentářích. Za mě tak jen pomyslný palec tam nahoru směrem k Ettore Scolovi - v mých očích to byl rozený velikán, který nám tady nechal spoustu krásných filmů.

Výstižná ilustrace uvadání ducha, k níž si připojuji slova Thoreauova: "Říkáváme v Nové Anglii, že nás každoročně navštěvuje stále méně holubů. Naše lesy jim nedávají dosti žaludů a bukvic. Tak, zdá se, navštěvuje každého dorůstajícího člověka rok od roku stále méně myšlenek, protože háj v našich duších je zpustošen - prodán, aby živil zbytečné ohně ctižádosti, anebo poslán do pily, a už pro ně není skoro ani větvičky, na které by usedly. Už s námi netvoří ani nepůsobí. Snad za veselejší roční doby slabý stín přelétne přes krajinu naší duše, vržený pertěmi nějaké myšlenky za jejího jarního nebo podzimního stěhování, ale vzhlédneme-li, nedovedeme objeviti podstatu myšlenku samé. Z našich okřídlených myšlenek se stala drůbež."

Brilantní (počínaje vybroušeným scénářem originálně pracujícím s opakovanými návraty do téže výchozí situace), napěchované myšlenkami, ale dost odtažité. Na základě úryvků viděných a rozebíraných na školních projekcích jsem čekal víc. Jeden z těch filmů, které člověk tak nějak akademicky obdivuje, leč pod kůži se moc nedostanou. — Detail, ale: Trintignant je jako Ital překvapivě přesvědčivý, na Francouze.