Tanečník (2016)

Po zhlédnutí jsem si musela dát pár dní pauzu, abych si ty všechny pocity a emoce mohla v hlavě uspořádat. Bylo to pro mě hodně emocionální a neustále se ve mě mísil smutek a radost, deprese a nadšení, bolest a krása, neuvěřitelný talent a zároveň totální ztracenost v životě. Ovšem to co mi nejvíc rezonovalo celou dobu v hlavě bylo - Stálo to všechno za to?! Matka si vyprojektovala svůj nesplněný sen do syna, který se sice stal geniálním dancerem, ale za jakou cenu! Sergej je podle mě naprosto ztracený ve svém životě, přišel o svou rodinu a její lásku a ať si myslí kdo chce co chce, bez láskyplné náruče se člověk velmi těžko uplatňuje v životě. Nicméně je to geniální tanečník, který ovšem neví kam se má vrtnout. A to se ukazuje v dnešní době, kdy vede jeho cesta celkem do pekel z čehož je mi opravdu smutno... JehoPoslední tanec, ale zůstane nesmrtelným i když má dnes vytetované tři portréty Putina na svém těle, je ženatý a má dítě... Za mě totální emocionální dojeb a 100%

Netušila jsem, kolika démony je zmítán nejlepší baletní sólista páru uplynulých let. Ani to, že ho k tanci vlastně donutila jeho ctižádostivá matka. I za cenu rozpadu rodiny a zanechání dospívajícího syna samotného v cizině. Dokument určitě stojí za to vidět, je o vnitřní síle, o kráse tance i o nekončícím smutku, kterým je celý protkán.

V prvom rade priznávam, že balet ide žánrovo, umelecky aj vizuálne úplne mimo mňa. Tento dokument vás ale tak vtiahne do života, pocitov, emócií baletného tanečníka, že odrazu sa na takmer hodinu a pol ocitnete v tomto vami neznámom svete a s nemým úžasom čumíte, koľko emócií sa k vám môže dostať. Krásne a s citom natočený dokument, ktorým Cantor vzdal hold jednému z najuznávanejších tanečníkov dnešnej doby. Divák hlavne pochopí mnoho vecí v jeho rozmýšľaní a aj v samotnom rozhodnutí ukončiť kariéru. Pôvodné rodinné videá sú obrovským plusom a kebyže sa podobný snímok natočí na mne trošku bližšiu tému, tak pálim hneď plnými. 80 %

Nadchlo mě, že to není jen film o tanci a o jednom nesmírně talentovaném, i když ne zrovna šťastném, klukovi. Jsme svědkem velkého sebeobětování celé jeho rodiny, což nakonec vedlo k odcizení a k jejímu rozpadu. Stojí to vůbec za to? A jaký závazek má umělec ke svému talentu? Je opravdu povinen mu všechno obětovat, i když vlastně nechce?

Přestože jsem měl z klasického baletu strach (stálý stav), a před dosahováním vrcholů lidských možností (co nejvýš vyskočit a co nejvíckrát přitom zatřepetat nohama) bych raději přednost nějakému modernějšímu pojetí (třeba Merce Cunninghamovi, kterého jsem viděl naživo nebo Píně ve filmu Wima Wenderse), a téměř celý film sdílel se Sergejem Poluninem jeho pochybnosti o tomto métier (především co do pevného uspořádání prvků a jejich opakování), se mi dokument (spíš než životopisný film) Stevena Cantora líbil a závěrečná kreace na protináboženskou písničku Ira Holziera "Take Me to Chruch" (já se vyzpovídám ze svých hříchů a ty si nabrousíš nůž) mě dokonce uchvátila. Tak nějak jsem to možná i považoval za labutí píseň (kdo chce, tak jezero) tancování sholým zadkem a nápytelníkem.