Takeshis' (2005)

A co bude až Kitano nebude, říkám si. Tyhle podobné meta-hrátky jsou "něco jiného", retrospektivní Kitano, jak sám řekl, tenhle film se dá interpretovat různě, je vše a zároveň ničím (žánrově) a jak v otázce na amerického vojáka ve snové sekvenci Kitano dodává, může jít o obraz z podvědomí, ale i z přesných symbolů (amerických vojáků, kteří jeho generaci dávali žvýkačky a bonbóny, ale taky jako vliv US na japonskou kinematografii). Samozřejmě ne každý je obdivovatelem tohohle tvůrce, ale je jasné, že má zcela osobitý styl, humor, způsob, jakým trollí diváka... je něco, co jsem u legitimního tvůrce dlouho neviděl, ne takhle... všichni jsou příliš zaneprázdnění svou absolutní vážností. Baví mě i jak vyobrazuje a vtipkuje ohledně sebe (konstantní narážky na svou vlastní ošklivost, "nerad se dívám do zrcadla" - plně chápu a sám praktikuju tenhle humor). Gay industry (maskér). V tomhle snímku je Kitano spoustu různých věcí - veliký režisér a celebrita (s napojením na yakuzu - jak jinak) od samého začátku, hned ta scéna, kde jsou od sebe všichni pár metrů ale Kitano jediný přežije masakr-přestřelku, mi přišlo jako jeho klasický vtip... pak spatříme, že jde o film v TV. Následuje jeho denní rutina, obhlížení ateliéru, natáčení, herců, tanečníků, zákulisí, když v maskérně narazí na herce, který je nalíčený jako klaun (a kolegou představený jako Kitanův fanoušek) ale vypadá jako sám Kitano. "Je těžké to poznat s tím makeupem. Snažíš se mi snad říct, že vypadám jako klaun?" (podobně mě rozesmívá scéna v 'Ukrutnosti', kde Kitano popraví zrádného člena yakuzy, který přeskakuje tam a zpátky jako člověka, co má více jazyků, aby ho pak doslovně "o jeden připravil") a odejde, bez toho, aby dvojníkovi věnoval pozornost. Ta japonská doslovnost. Štětka, co s ním pořád chodí... pak chodí s jeho známým a oblíbeným hercem... krátké záběry na to, jak ji šuká, vrací se v dalších obdobách jako "kurva", která přeskočí okamžitě ke komukoliv jinému. Tenhle film není nějak mistrovsky natočen, ba naopak má takový skoro až líně nesnaživý chaotický styl, speciálně proto, kolik věcí v sobě mísí. Ale je zajímavé sledovat Kitana ve dvou (a více) polohách... v jednom filmu, přičemž jediné, co ho odlišuje je mírná aktivita/pasivita, oblečení a barva vlasů. Falešné tetování yakuzy. Používání scén z příběhu ve filmu do filmu ve filmu (*střih u nakopnutí na chodbě). Kitano se pak s dvojníkem setká "Vypadá vážně jako já" a dá mu autogram o který si dvojník řekne, film opravdu začíná relativně, jakože "buduje nějakou skutečnou zápletku" než se zvrhne ve "skutečný cirkus". Kitanovi pak začne jeho dvojník vrtat hlavou a on přemýšlet o jeho životě (a myslím, že tady se i příběh zlomí, v tom, že Kitano začne snít během nanášení tetování pro scénu) o svém dvojníkovi a jeho obtížném životě neúspěšného herce. Fanynka, která chce Kitanovi vyjádřit vděčnost za jeho práci, ale je ignorována Kitanovým asistentem a řidičem, pak dává svůj dárek Kitanovu dvojníkovi, jehož život začneme sledovat, ten dárek přijímá s díkem několik dní. Jsou to vše takové malé blbé vtípky. Ignorování Kitana pří castingu, kdy vždycky sledujeme tucet herců (včetně mafiánského synka a že u nás v práci taky máme "mafiánského synka" tak vím moc dobře jak moc snahy tihle synkové do práce dávají) jak předvedou, co mají a když přijde řada na Kitana, toho vždycky odbydou nebo přeskočí, stejně tak komické je, jak je Kitano všemi šikanován při všech možných malých příležitostech a přechází to s klidem a odevzdaností, aby pak v druhé půlce spustil očekávaný carnage a doslova všechno řešil tím, že to rozstřílí na sračky. Nelze se ubránit absolutně komediálnímu podtónu, připadal jsem si zvláštně, když mě násilí tolik rozesmívalo, ale film je notně sarkastický a myslím, že začínám černý humor skutečně doceňovat. Kajoko Kišimoto konstantně šikanuje Kitana k počítání peněz, třeba za žvýkačky, nebo mu nějak jinak hází klacky pod nohy. Kitanův universe je jaksi propojený a na sebe konstnatně odkazující. Tanec housenky. Střelba přecházející do podoby souhvězdí, ad absurdum. Kitano očividně reflektuje na svoje filmy, ale ne v nějakém smysluplném konceptu, jako spíš "volně plynoucím". Postavy jsou zastřeleny... a v další scéně se objeví znovu (obzvláštně postava maníka v bílém obleku, který se tam polovinu filmu objevuje v zakrváceném a prostříleném obleku - až do tanečních a muzikálových čísel... tedy než se v záklonu opět vytasí kvér). Je tu spousta chytrých postupů, ale Kitana opět netřeba snažit se plně rozebrat a analyzovat, tohle není film pro davy (a že sehnat tenhle snímek nebylo snadné a trvalo mi to). Lidi nemusíte chápat, abyste jim mohli být blíž. Zvláštní zacyklenost, nejednoznačnost mezi oběma postavami, končící vraždou jednoho druhým. Jsou to právě snímky jako tyhle, co dělají Kitana tak zajímavým, jako část celku jeho kinematografie, kde dominuje převážně yakuza tématika, ale najdou se i úsměvnější filmy, co jsou více komedie, nebo drama. Je ale nutno podotknout, že Kitano začínal jako komik (navíc i tvůrce Takeshi's Castle), proto mu trollení není vůbec vzdáleno. Začínám se o to trollení čím dál více zajímat, řekl bych, že lidi, co tohle dělají mají vůbec nejblíže k pravdě, jako jakási parafráze na Shawa a jeho "If you want to tell people the truth, make them laugh, otherwise they'll kill you." (...)"Luxusní život vás stojí stejnou měrou špatností."Kitano Being Bad Boy. Není to tak, že by člověk se jménem vyflusal œuvre kterej je perfektních 10 děl (Tarantino). Někomu se daří být relativně kvalitní souhrou mnoha náhod. Ale většinou je život mnohem  špinavější, je geniální i tupý zároveň a často se prokousáváme přes genialitu, kterou nevidíme v něčem absolutně na povrchu meh vyhlížejícím, stejně jako můžeme vnímat nespolehlivé lidi jen jako nespolehlivé, zatímco pro nás dělají největší laskavost a obráceně, ti, co nám poklonkují a obletují nás, můžou být vlastně jen paraziti. Není od věci nepřistupovat k životu s jasně danou definicí, protože tu přece nemáme šanci vědět.

Čistý exhibicionismus bez hlubšího smyslu. Takešimu Kitanovi nelze upřít neobyčejně svérázný smysl pro humor, leč jeho příběh postrádá nosnou dějovou linii, která by ho někam dovedla. Některé scénky jsou mně svou absurditou a scestným humorem hodně blízké, dokonce mi svým stylem (byť VELICE vzdáleně) připomínají "Muže z Acapulca" (1973) s Jean-Paul Belmondem v hlavní roli - ale ve výsledku se dostavilo neurčité zklamání, které při nejlepší vůli nemůžu označit jako lehké. Možná proto, že jsem čekala finále, které mě ohromí, díky kterému do sebe všechny dílky skládačky bez problémů zapadnou - a namísto toho se mi dostalo pointy jen velice nedomrlé ... 2,5* ... P.S.: Možná u mě hraje roli neznalost - nemám z čeho vycházet, protože ze všech filmů, které Takeši Kitano režíroval, jsem prozatím viděla jenom snímek "Samuraj" (2003). Přesto si za svým hodnocením stojím - a přeju vám hezké sny ... pokud možno na hony vzdálené snům pokladního Kitana - nebo režiséra Kitana ... myslím, že to vyjde nastejno.

Tohle bylo poprvé, kdy jsem film fakt nepochopila. Hleděla jsem na to sice se zaujetím, ale měla jsem z toho pěkný maglajz v hlavě. Říkám si "Co to...co to sakra je? Co to má být?" Na jednu stranu to byl zajímavý výlet do autorovi mysli, snad i života nebo co, ale já jsem to fakt nepochopila. Teď poněkud pochybuji o své inteligenci. o_O Každopádně některé momenty byly až směšně absurdní, humor tomu nechyběl..i když byl podivný a nepochopitelný. Možná se mi jenom zdálo, že jsem se na to dívala...já fakt nevím. Nejspíš se na to budu muset podívat ještě jednou.

Hodně šílené a to skoro lynchovským způsobem. Přitom je dost důvodů se domnívat, že i odvážně autobiografické. Nejsem žádným znalcem Kitana (dva filmy a ani jeden jsem stoprocentně nepobral), ale tohle mě bavilo. I když to někdy působilo dost surreálně, cítím v tom strukturu a jasný záměr. To, že mi uniká, není tak podstatné. Kitanova imaginace i smysl pro atmosféru jsou úžasné, třeba jen to prolínání záblesků po výstřelech do souhvězdí. Kdyby nic jiného, tenhle film mě nalákal na další režisérovy opusy.

Rafinovaná dekonstrukce a rozborka s autodestrukčními tendencemi-aneb-Stylová autobiografie ve snovém světě.. Kitano medituje nad vlastní slávou, nad lidmi, kteří jej obklopují, nad tím jak moc jej tihle lidi vysávají(či obohacují)a jak moc vysává(či obohacuje)on je, nad rutinou showbyznysu, nad tím, co by dělal, kdyby neměl-vedle talentu-trochu štěstí,..a nad tím(a to vnímám jako jedno z hlavních témat) jestli je tím drsným, chladným a nekompromisním jakuzákem, nebo kašparem, který si vždy udělá prdel ze všeho a který by se pro pobavení lidí roztrhal......... Jeho jakuzácké JÁ nebojácně testuje, kam až může zajít, jak moc může být jeho film nečitelný, dadaistický, zašifrovaný aby mu to ještě prošlo(je to přece Mistr Kitano) a jeho klaunské JÁ mu celý tenhle odvážný projekt podvratně podkopává a dělá z něj taškařici, která si dělá dobrý den úplně ze všech-nakonec i z toho drsného pistolníka......Paráda...... Z hlediska stravitelnosti pro běžného diváka, za 3. Z hlediska zábavnosti, silné 4. Z hlediska významu v rámci Kitanovy tvorby(jako vodítko pro lepší dokreslení Takeshiho osobnosti), jasných 5.