Tajemství slov (2005)

K tomuto ponurému psychologickému dramatu jsem se dost dlouho odhodlával, ale nakonec jsem si to pustil a bylo to v pohodě. Hlavní hrdinkou je nemluvná a částečně ohluchlá Hanna, celkem krásná žena původně z Jugoslávie, pracující v továrně v Severním Irsku. Je povolána k řediteli, který jí chce po čtyřech letech nepřetržité práce donutit vzít si dovolenou. Ona si místo toho najde práci soukromé zdravotní sestry na ropné plošině. Zde se má starat o těžce popáleného Josefa, který je po požáru upoután na lůžko a dočasně oslepl. Hanna s ním skoro vůbec nemluví, a on na ní má navíc oplzlé narážky, když mu drží penis při močení do bažanta nebo když jej myje. Josef správně pozná, že je to blondýna. Hanna bez jeho vědomí poslouchá vzkaz na mobilu, který mu nahrála neznámá žena, která do něj byla zamilovaná. Hanna je sice vůči všem nesnášenlivá, ale přesto se od dalšího místního introverta Martina dozví, že Josef se pokusil zachránit muže, kterého už dřina na plošině nebavila a spáchal sebevraždu. A Josef navíc neumí plavat! No a Hanna mu zase řekne o tom, co zažila během války v Jugoslávii za pekla – vojáci jí a další ženy znásilňovali a řezali po těle, a Hanna mu nechá osahat své jizvy a také svá celkem pěkná prsa. Pak je Josef převezen na pevninu, ale má u sebe batoh s indiciemi k tomu, aby ji našel. A on to také udělá a nejprve si od něj Hanna drží odstup, ale nakonec povolí a ti dva to dají dohromady. Celým dějem provázel hlas mladé dívky, což byla Hannina dcera, ale proč zrovna ona, to tady prozrazovat nebudu. Hlavní je, že se tyto dvě ztrápené duše navzájem poznaly a přes vlastní traumata a jizvy se daly dohromady, a nakonec spolu měly dva syny. Izolované prostředí ropné věže uprostřed moře, neustálé vlnobití, zima a vítr, to utvářelo dost ponurou atmosféru tohoto filmu. I na takových místech se dá najít spřízněná duše a může z toho vzniknout něco krásného. A proto dávám tomuto celkem komornímu dramatu 4*.

Příběh hluché ošetřovatelky, která pečuje o popáleného a dočasně slepého muže na vrtné plošině uprostřed moře. Jeden druhému postupně pomocí slov otvírají své duše a utváří se mezi nimi silné pouto... Film Isabely Coixet nabízí (opět) emočně výživný příběh se silnými pasážemi hlavně ve střední části (na moři). U mne to ale docela sráží uspěchaný a trochu chaotický začátek, kýčovytý konec a taky ten dětský komentář na začátku a na konci, který jsem úplně nepochopil. Každopádně zajímavý snímek s výbornou Sarah Polley. 65 %.

Príbeh so silnou pointou, ale kým na ňu dôjde, tak mi to pripadalo dosť nezáživné. Nevychutnával som si každú spoločnú sekundu medzi ústredným párom a hlavná hrdinka ma svojou uzavretosťou miestami štvala. Mala na to dobrý dôvod, ale ani spätne to môj pohľad nezlepší. Paradoxne by som rád videl pokračovanie, v ktorom by sme sledovali, či je vôbec možné, aby človek s takou traumou bol schopný ešte viesť normálny a šťastný život. 6/10.

Podobne namety mam rad, film me bavil. Prostredi ropne plosiny je vyborny zaklad pro dobre drama. Toto je o nahodnem setkani dvou odlisnych lidi, z nichz jeden potrebuje docasnou pomoc. Dobre natocene a zahrane. Ale je pravda, ze po precteni obsahu jsem cekal jeste vice. Zvlast, kdyz si divak behem sledovani vzpomene na filmy Mluv s ni nebo Prolomit vlny, ty jsou svou kvalitou, zpracovanim a pribehem o poradny kus lepsi.

„Kam letí? Záleží na tom? Vadí jí snad letět nad padesáti tisíci tunami oceli, do kterých denně naráží dvacet osm tisíc vln, někdy i víc? A to je vše? Trávit čas, než tě stráví sám? Je to všechno? Vlny, vlny. Každá jiná.“Hanna žije velmi systematický, rutinní, asociální ale bezpečný život, A žila by tak i dál, kdyby se neobjevila krátkodobá práce ošetřovatelky… Líbilo se mi už prostředí, v němž skupinka osamělých existencí žila. Ne snad svou estetičností, ale atmosférou izolovaného klidu, ve kterém si čas na ropné plošině ubíhá svým vlastním, pomalým tempem. Díky tomu se mohl rozvinout vztah těch 2 a mě je moc bavilo pozorovat. Josefovu neúnavnou snahu zapůsobit na „sestru řádu Kuřete a rýže“, a naopak Hannino postupné, opatrné otevírání se. Snímek se mi líbil až do podivného setkání s „důvěrnicí“. Konec se už tak nějak dal čekat. Za mě solidní 4*.„Coro...“ - „Ano?“ - „Jak se dá žít s tím, co se stalo? S důsledky? Jak žít s nebožtíky?“ - „Nevím. Člověk prostě musí žít dál. Všichni vlastně žijí pro budoucnost. Anebo ne. Někdo to nezvládne.“