Taiji ga mitsuryosuru toki (1966)

Wakamatsu víta diváka náboženským chorálom, ktorý neskôr ešte využíva. Leje tak, že sa bojíš, že ti natečie do auta, kde bozkávaš ženu. Wakamatsu má rekordne malý počet postáv, v prítomnosti aj minulosti až dve, z toho minimálne jedna je narušený jedinec, tak fanúšikov nesklame ani teraz. Narušenosť tohto jedinca ale nevybočuje od iných šialencov. Z formálnej stránky sa dočkáme krátkej koláže, približovania a odďaľovania hrdinovej tváre v polotieni a zvukov, ktoré nepatria ku danému času a priestoru. Na pozadí sadomasochizmu sa film ale zaoberá vážnym problémom, kde žena šla do vzťahu s mužom, ktorý deti nechce a ona ich chce a myslela si, že sa muž zmení. Režisér sem vsúva aj surrealizmus, no nie je ho toľko, ako v mladšom Gewalt, aj keď je opäť trochu absurdný, žeby sa aj Lynchovi páčil. V o rok mladšom filme Osakareta hakui ma Wakamatsu presvedčil, že na malom priestore to rozohrať vie, len tam charakter útočníka príliš nerozoberal, a vie to aj s troubled minds násilníkmi, ktorých vie zobrať pútavo, ako v Gendai sei hanzai ankokuhen: aru torima no kokuhaku (1969), Gendai sei hanzai zekkyo hen: riyu naki boko (1969), Jûsan-nin renzoku bôkôma (1978) či Mizu no nai puuru (1982). Tu ma ale až tak nepresvedčil, hlavne po vizuálnej stránke vedel režisér ponúknuť aj lepšie.

Kôji Wakamatsu a jeho další dnes už pro mnohé snad i kultovní laskomina. Nač zbytečně vyhazovat peníze za exotické prostředí nebo speciální efekty (no v té době to ani nebylo možné), ale mnohdy k dokonalosti postačí jen byt (třeba i vlastní), dva herci, slušný dramatický scénář a hlavně režisérský cit pro dané téma. A to ON uměl vždycky velmi dobře. Násilí, mučení, psychický teror, bičování, ponižování, psychické poruchy – bohatě stačí k natočení solidní podívané. Toto vskutku poněkud drsnější „komorní drama“ mělo výbornou atmosféru již od prvních minut, stejně jako precizní práci s kamerou a jistý umělecký dojem. ONO to bičování skutečně bolelo každým dalším švihem, takže jsem té holce tu bolest i věřil. Do toho všeho ty halucinace, břitva, „hraní si na pejska“, nahota, krvavý závěr – inu velmi dobře odvedená práce, která si zaslouží nadprůměrné ohodnocení.

Občas opravdu koukáte, jak bylo japonsko co do filmů napřed oproti ostatním zemím už v padesátých a šedesátých letech. Poměrně jednoduchý příběh vypráví o sadistickém duševně narušeném muži, který vězní, bije a brutálně ponižuje v pustém bytě dívku, kterou si sem dovedl. Množství scén bití, mučení a ponižování nebohé dívky na diváka poměrně hodně tlačí. Oproti tomu do filmu vstupují zjemnělé kontrastní scény vnitřního monologu věznitele a tiché výměny pohledů mezi oběma postavami. Za občasného doprovodu klasické hudby, klidných meditací a obrazových scén je celé dílo místy posuváno až do velmi poetické podoby. Postava mučitele zde nefiguruje jen sama o sobě, je rovněž obětí, dohnána ke svým zvrhlým činům tlakem společenských rolí, se kterými se nedokáže dost dobře vyrovnat. Wakamatsu zde rozvíjí svůj styl, který budeme moci spatřit i v jeho následujících počinech. Rozhodně musím tenhle ne až tak známý režisérův snímek vřele doporučit. Tohle jsou opravdové kořeny vývoje mnoha později vzniknuvších žánrů.

Jedna ze známých a uznávaných věcí Kojiho Wakamatsua (a jeho souputníka - ultralevicového Masaa Adachiho, který napsal scénář). V určitých ohledech jsou tyto snímky s exploatačními tématy předchůdci následné japonské éry goreových filmů - stále však dominuje obsah a explicitnost není přílišná. U mě ovšem obecně platí, že preferuji jinou podmnožinu režisérovy tvorby (syrová pojednání o sociální izolaci, atomizované, vyprázdněné společnosti či outsiderech všeho druhu...), což se mi opět porvrdilo. Na druhou stranu, freudovské téma návratu do dělohy je zde zpracováno promyšleně a vnímavě, s velkým jemnocitem pro nuance duševně choré mysli.

Další u nás né až tak známá Wakamacu(ova) pecka. Komorní drama plné mučení, ponižování, bičování, .... ale jak už tu napsal uživatel stub ( a já s tím souhlasím ) - obsah a forma dominuje nad explicitním násilím. Určitě DOPORUČUJU. Hlavně těm, kteří už mají z tvorbou K. Wakamacu nějaký zkušenosti.