Swannova láska (1984)

Vizuální stránka filmu je dominujícím segmentem v utváření atmosféry. Skvostné kostýmy (Irons se pro dobový kostým narodil), výprava, barevné vyznění... To vše je dokonalé. Vizuál předčí dějovou linku, dá-li se ve filmu vůbec děj zaznamenat. Jde totiž především o snímek ukazující životní styl majetné vrstvy, povrchní, odsuzující, pomlouvající a vypočítavé. Prakticky se nenajde vysloveně kladný, morálku ctící, hrdina. Trojice hlavních postav (Irons, Muti a Delon) se mi výběrem líbila, ale hmatatelná chemie Irons Muti se v konstelaci Irons Delon měnila v nudu. Irons postavy trýzněné láskou umí dokonale, takže hned za vizuální stránkou upoutá diváka velmi dobře psychologicky vytvořená postava do kurtizány zamilovaného hrdiny. Snímek o povrchnosti na straně jedné a o lásce, která přináší zmar, na straně druhé.

Swannova láska je další z filmů, které názorně ukazují, jak moc byla francouzská šlechta odříznutá od starostí a každodenních obav o vlastní přežití. Zajímaly je jen večírky, jak je kdo oblečen a čím se budou navečer bavit. Jejich život, natolik bezstarostný byl v první řadě povrchní stejně jako oni sami. Nikdy jsem nečetl nic od Marcela Prousta, ale podobných děl existovalo mnoho. Proust se zaměřil na vyjádření tehdejší společenské nálady a na to, jak důležité bylo v tehdejší společnosti postavení. Hlavní hrdina právě o něj může přijít, protože jeho láska je silnější než vše, co má k dispozici. Pro běžného diváka je to ale načančaná nuda. Přiznám, že patřím mezi ně.

Melancholický existenciálny príbeh posadnutosti láskou. Bohatý šľachtic Charles Swann skvele stelesnený mladým Jeremym Ironsom, je zaľúbený do prostitútky Odette. Film je prehliadkou jeho túžob, neistôt, žiarlivosti, podozrievania a vášne. Odette v podaní Ornelly Muti je zvodná, vášnivá a roztopašná no napriek tomu nie lacná a dovolí si ukázať zo svojho pôvabu nie len Charlesovi ale aj divákom, omnoho viac ako by mohol dúfať. Swannove pochybnosti sú sprevádzané poetickými úvahami o zmysle toho všetkého, v čom mu zručne sekunduje priateľ Méme obsadený hviezdnym Alainom Delonom. Tomu však melancholická poloha až tak veľmi nepristane. 75%

Obávám se, že jakákoliv snaha převést Proustův vpravdě mamutí románový cyklus na plátno musí být nutně předem odsouzena ku ztroskotání. Jsem ale vlastně rád, že se do toho Schlöndorff pustil, zvlášť se svými bohatými zkušenostmi s adaptací literárních děl. Zde si moudře vybral pouze jednu část předlohy (asi polovina jednoho dílu ze sedmi), která zároveň tvoří relativně samostatnou jednotku. Občas pak děj obohatil přejímkami z jiných částí (typicky věci týkající se Odetty a homosexuality barona de Charlus). Bohužel mám ale pocit, že jde obecně o jeden z režisérových slabších počinů (srovnejme například s vynikajícíRánou z milosti,Plechovým bubínkemčiNetvorem) a bez znalosti předlohy by mi přinesl asi jen malé potěšení: například závěr filmu, kdy se vévodkyně z Guermantes chystá odjet do společnosti v červených šatech a vrací se pro střevíce, je sice skvěle zvolený, ale dojme asi jen toho, kdo ví, jak důležitý je právě tento moment v knize. Spíše knižní ilustrace než film sám o sobě.

Hledání ztraceného času jsem nečetl, můžu tedy film hodnotit jen nezávisle na literární předloze. Je rozhodně zajímavě zpracovaný, uvádí diváka dokonale do tehdejšího způsobu života a prostředí pařížské aristokratické smetánky. Samotný příběh mi však připadá poněkud plochý a do pocitů hlavního hrdiny jsem se příliš nevžil. Nějakou velkou hloubku bych v tomto snímku asi nehledal, pár mouder, které si Irons v závěru navzájem vymění s Delonem, na to myslím nestačí. Poněkud kuriózní mi naopak přijde, že zrovna lamač ženských srdcí Delon si tady střihl roli homosexuála, čímž mě mile překvapil - to bych do něj neřekl. Každopádně ale jde o příjemný a profesionálně skvěle natočený snímek s dokonalou atmosférou doby.