Svět podle Daliborka (2017)

Tím, že se vytváří falešný pocit o Daliborkově životě a o jeho myšlenkových pochodech, jenž vypadají autenticky tak z 30%, se tento mockument rámuje a priori jako nefunkční a svou koncepcí vlastně dost amorální počin. Ovšem po shlédnutí V Síti mě to u pana Klusáka vůbec nepřekvapuje. Asi by bylo záhodno tu pro něj zanechat vzkaz, pokud si tento text náhodou přečte: "Když budu mít někdy tu čest se s vámi setkat, nejenže vám nepodám ruku, ale do očí vám řeknu, že jste přesně toamorální prase, na která tak rád poukazujete."

Je mi jedno, jestli je to dokument, jestli je to hraný, nebo jestli je to hranej dokument. Sledovat život Daliborka, neškodnýho rádoby ultrapravicovýho chlapíka, kterej ví o historii asi tolik, co já o tenise, a kterej furt žije u maminky, mě královsky bavilo. Natáčení denních vlogů a písní na jeho youtube kanál (kterej si naštěstí znovu obnovil) bylo něco nepopsatelnýho. Těžko uvěřit, že takovej člověk skutečně existuje. Daliborek mi přišel fakt neškodnej, jen to má v palici prostě pomotaný. Možná trochu víc. Kdo mě paradoxně sral, byl ten slovenskej přítel jeho mámy. Takovej člověk je nebezpečnej, o tom žádná. Manipulátor jak prase. Jasně, konec byl hroznej, tam se neodvažuju tipovat, jestli to bylo podle scénaře nebo ne, ale myslím, že tohle jen tak nevymyslíš. Jinak abych řekl pravdu, sem se nenudil. Některý scény si fakt hrajete s myšlenkou, jestli je tohle vůbec možný, že někdo takověj běhá mezi náma. Na druhou stranu tam byla i spousta vtipnejch scének, nejvíc mi utkvěla v palici ta Daliborkova návštěva koncertu Ortel s přítelkyní. To nemělo chybu.

Dokument jsem zhlédla před časem, hodnotím dodatečně; vytanul mi v mysli v souvislosti s „Diskuzí“, resp. zamotáním se do komunikačních her (s tendencí v invektivách) knovému filmu pana režiséra Kvapila- četla jsem příspěvky a ještě mám z toho „počteníčka“ střapatou ofinu. // ZDaliborkasi vybavuji velice přesně pocit bezmoci a hluboké skepse, který ve mně zanechal. // Nejde mi nenapsat, že jsem nepochopila režisérský/scénáristický záměr. I přes veškeré úsilí tvůrců naplnit děravou láhev vodou, jejich snaha logicky vyšla naprázdno. Pokud snad šlo o formu „zaškolení“, s cílem změny názorů, nebo o snahu vyvolat „prozření“, promiňte, ale je v možnostech kohokoliv dostat šťávu ze sušené švestky? Pokládám (si řečnickou) otázku: co film zaznamenal, popsal?Nápadpřivézt dotyčného doOsvětimije znevážením, zhanobením posvátnosti tohoto místa; navíc postavit přeživší tváří v tvář osobě velice podobné těm, kteří na ně svého času „dohlíželi, vychovávali je“ v duchu sloganuArbeit macht frei, považuji za akt despektu.

Tyvogo to byla jízda celkem, nicméně na tom konci jsem fakt trpěl, z toho srdceryvného proslovu, co tam ten režisér vesral, bába si z toho málem přivodila infarkt. Už už jí Daliborek chtěl zbavit iluzí a připomenout realitu, že se v oněch pracovních táborech sami a naschvál dusili plynem, aby nemuseli makat, ale né.. takže hvězda pro Dalíka

Klusák natočil strhující doku-drama o malém českém náckovi. Film je vlastně i němým povzdechem nad promrhaným potenciálem šikovného prvorepublikového státu, který ve velkém vyvážel strojírenské produkty, byznysové know-how a HDP byl na úrovni Švýcarska, zatímco dnes jeho občané žijí v panelákovém bytě s maminkou, dávají si k Vánocům vzájemně bankovky, v práci berou 15-20tis. měs a jen občas na koncertě Ortelu nebo když jim lidi lajkují fb video, pocítí nad svým prázdným životem něco jako hrdost. Klusák vzal kameru a neomaleně vešel do našich kuchyní (je fuk, jestli v Prostějově, Kladně nebo Hrádku nad Nisou) a my ho tam s klidem pustíme a necháme ho, aby nás natáčel, jak se cpeme bůčkem, koukáme na Esmeraldu, nadáváme na Fialu, na cikány, na Ukrajince, na multi-kulti, na pohostinné Němce, případně na chudáky Syřany, kterým z podobně vzkvétající země v šedesákách, jako byla ta naše, nezbylo v roce 2015 narozdíl od nás nic, a tak opustili rozvaliny a klepou na dveře kdekoli, kde je co žrát. Dalibor K. (a s ním velká část našich spoluobčanů) by jim najíst nedal. Střílel by je organizovaně z kulometů rovnou z řeckého pobřeží. Zapomněl ale na jednu věc. Mrtvá těla by vyplavilo moře a někdo by je musel sbírat. A ten někdo by se časem vzpouzel. I vojáci pobřežní stráže EU by se, podobně jako vojácí SS v počátcích holokaustu, začali co nevidět bouřit a odmítat střílet do stovek lidí v gumových člunech a pak z pobřeží svážet a hromadně pohřbívat utopené. Musel by přijít nějaký nový Eichmann nebo Heydrich a vymyslet způsob, jak uprchlíky z nejchudších míst světa vraždit ještě na otevřeném moři, aby je útlocitné oči Daliborova vojáka neviděly. Bůh s námi, Češi.