Strom přání (1976)

Tak aj reziser Tengiz Abuladze ma svojnajleposi film. pribehovo je to proste - do akejsi gruzinskej dediny pride mlada krasna holka a cely film sa toci okol otohto. Abuladze nie je Tarkovskij a nema naho, tuto sa aspon dokazal priblizit. Strhujuci pribeh tu nie je, Abuladze ide cestouzobrazovania poetiky Gruzinska roku 1976. Starosta vyznava stare arachaicke skostnatene hodnoty, do toho ale ludia v dedine snivaju svoje sny. Asi tak, ako je to vsade - ludi napadne kadeco, Abuladze nezabuda na kritiku cernoprdelnikov. jeden cernoprdelnik - pravoslavny pop - holduje tu skor telesnym ziadostivostiam, nez dusevnym. Ako je vsak uz notoricky zname, telo si praje to, co sa protivi duchu a duch si praje zas to, co sa protivi telu : 100 %

Nesmírně pozoruhodná sonda do zničující konfrontace čisté krásy a tupého, zautomatizovaného systému žití. Dvě ústřední ženské postavy - jedna krásná ve své neposkvrněnosti, ve filmu symbolizující až andělskou entitu či Pannu Marii, druhá představující spíše sexuální krásu - se stávají centrem vesnické pospolitosti a jsou jediné, které dokážou udržet křehkou rovnováhu mezi pokryteckým a paličatým zbytkem. Prostí obyvatelé vesnice se drží svých naivních ideálů či patriarchálních hodnot zuby nehty a mohou nalézt smíření jedině skrze krásu, v tomto případě krásu svobodné ženy. Už od projekce se mi honí hlavou, jestli tento film nemá pifku právě na manželství - všechny ženy pod čepcem jako kdyby najednou ztratily pouto s nadpozemskou nádherou, kterou jako dívky reprezentovaly. Krutá scéna svatby mě v tom utvrzuje - jako kdyby svazek dvou lidí (a ne nutně neradostný) zničil to božské, co v sobě máme. Malost člověka dokonce zachází tak daleko, že je schopen - doslova zavraždit anděla - jen pro zachování svých omezených principů žití. Co se týče samotného stromu přání, film jej pojímá nesmírně krutě, vzhledem k tomu, že v první polovině přináší odlehčené vesnické epizodky až v neorealistickém stylu, jen aby nakonec odhalil všechnu špínu pod povrchem. Všechny postavy, které si něco toužebně přejí, jsou zlikvidovány nemilosrdnou realitou, a právě jejich smrtí můžeme pochopit a poznat, co je vlastně strom přání. Těžká symboličnost filmu je samozřejmě odrážena i ve formě (úvodní scéna s vlčími máky a umírajícím koněm je zcela v hávu červené barvy, jejíž náboženský význam - Marie - či tělesná symbolika - krev - okamžitě začne bít do očí). Strom přání je nadčasové dílo o slabostech lidského tvora a rozhodně právem je považován za jeden z nejlepších filmů světové kinematografie. I pro příležitostného diváka musí být jednoznačně krásný, protože co jiného než krása (=žena) dokáže tak intenzivně spojovat lidské emoce... 95%

Už Abuladzeho kultovní Pokání z poloviny 80. let si pamatuju úplně jinak než jak hodnotí většina filmových fanoušků, a ty zástupy filmových diváků, kteří uznale kývali hlavami, považuji za oběti davové hysterie, protože Abuladze se pohybuje v oblasti těžkotonážního artu, který je konzumovatelný jen nepočetnou elitou filmových fajnšmekrů, kteří dokáží vychutnat to, co je nám, obyčejným smrtelníkům, beznadějně skryto. Jeden známý mě příležitostně zve do divadla na operu a já s díky odmítám, protože se nechci teprve z tištěných informací dovědět, co jsem vlastně sledoval. U Stromu přání jsem osmkrát usnul a neustálé vracení dvd zpět mě unavovalo víc, než výkop příkopu. Za kameru a exotické obrázky 1*, jinak jde o festivalové dílko nepoužitelné pro běžného diváka. Celkový dojem: 25 %.

Chce to trochu trpělivosti a přijmout zpúsob vyprávění a hned to dává smysl. Zaniklý svět předválečné gruzínské vesnice s rázovitými postavičkami, které než dokumentárně zde vystupují zástupně za myšlenkové proudy a životní postoje své doby. Každý je směšný, ale konce jejich postojů směšné nejsou. Nechť si laskavý divák ráčí nevyřčené domyslet a uvědomit si následující hrůzy 20.století. Krásná filmová esej.

Možná by to bylo výš nevidět gruzinskou verzi se sovětským voice-overem a slovenskými titulky, ale Strom přání je film, který na určitých postavách obviňuje neduhy celé společnosti, jenže ty postavy jsou spíše nositeli jednotlivých tezí. Samozřejmě potěší humorné epizodky, ale pokud jsou v celém utahaném filmu jenom dvě za 11O minut, je to problém. Okázalá práce s významotvorností barev je spíše iritující, konec nepřináší divákovi ten kýžený katarzní moment, protože je rozmělňován, ale pořád ještě snesitelné... na rozdíl třetí části volné trilogie Dobra a Zla, čítající filmy Prosba, Strom přání a Pokání.