Stánkař (2005)

Taketo filmy milujem. Hlavny hrdina je z Pakistanu a v New Yorku predava kadeco, kadejake rychle obcerstvenie. Potom ma divak moznost nahliadnut o vnutorneho sveta postav, a ten bol veruze na urovni. 74 %

Ale na spodnej hranici, pretože tento film trpel nielen tým, že bol zbytočne repetitívny a vzhľadom na pointu aj neúnosne dlhý, nevyhli sa mu ani chyby v snímaní, strihu, zvuku.

Newyorský neorealistický masterpiece; časť prvá. Skvostnáesejod Bilgea Ebiriho po pozretí filmu berie dych, rozoberá počin na fragmenty a dáva ich do kontextu žitia a diania v NYC po prelome milénia a po 9/11 pomerne nebadane a jemne. A rovnakým spôsobom Ramin Bahrani portrétuje život hŕstky postáv v tomto megalopolise roku 2005.Stripped down, obnažené až na kosť, a to vo všetkých ohľadoch – z technickej stránky, vizuálu a naratívnej zložky – toto ide úplne na dreň. Charaktery a ich (ne)plochosť, pocity, ciele, túžby, len zľahka načrtnuté. Nekonečné nepomenované betónové ulice betónovej džungle a labyrintu v tieňoch do neba týčiacich sa mrakodrapov Manhattanu. Pocit bytia na danom mieste a v danom čase. Bahrani & jehoMan Push Cartma sťahuje a vťahuje do svojho nekompromisného sveta newyorskej odťažitosti ako máločo. Do istého jasne definovaného a uceleného kúsku stoviek štvorcových metrov, do jednej bodky na mape východne od rieky Hudson, so všetkými negatívami. Tak, ako to vedel iba Spike Lee,Mobb Deep(x), prvé albumy Shawna Cartera (x) aGTA IV(x). Bahraniho tzv.American Dream Trilogyprišla sčista-jasna ako zjavenie a rovno redefinovala celý americký filmovýneorealizmus. Veľmi, veľmi, veľmi identicky, ako o 10 rokov neskôr, keď sa z ničoho nič objavil Taylor Sheridan so svojouAmerican Frontier Trilogy(politika / ekonomika / kultúra) a redefinovalneo-western. A práve tento opus menomMan Push Cartbol onoho začiatkom.Mýtus o Sizyfovibol možno počiatočnou inšpiráciou, toto však ide oveľa ďalej ako len za kameň, kopec a nekonečnú vytrvalosť. Časť druhásem... (x) (x) (4.2.2019) (22.11.2021) (27.11.2021) (29.4.2024) (5.11.2024) (26.2.2025)"I'm just a Pakistani guy, you know? Selling coffee and doughnuts. That's it."(10.03.2025)

Syrovej a zároveň intimní film o přežívání jednoho Pákistánce v New Yorku. Ahmad má pronajatej stánek na prodej kafe a koblih, kterej se snaží splatit a kterej každej den ve tři ráno vláčí na své prodejní místo. Cyklický děj ukazuje jeho každodenní úmornou rutinu a postupně odhaluje životní příběh vysvětlující jeho zamlklost a posmutnělost. Spolu s ním sledujeme i dalších pár lidí, kteří se více či méně úspěšně snaží navázat mezi sebou nějaký kontakt. Elegantní dokumentární kamerou zaměřenou na detail, lokací i celkovým provedením to může připomenout "Never Rarely Sometimes Always" nebo první dva Safdie Brothers filmy (Daddy Longlegs, Heaven Knows What).(31.03.2024)

Přiznávám, že mám radši filmy, které mají spád, ale občas se nechám unést i takovými těmi typickými pomalými meditativními filmy, ale když už se podesáté dívám na to jak Ahmad strká svůj stánek po ulici a skládá koblihy na hromádky, tak to je na mě vážně moc... Aby nám došlo, že to chlapec nemá v životě lehké, by stačil jeden takovýhle záběr. Navíc hlavní hrdina je ta nejneschopnější postava, co jsem za dlouhou dobu viděla. Jede po něm ženská - on nic. Nabídnou mu práci - on nic. Mohl by se vytáhnout aspoň na karaoke svým zpěvem - a zas nic. Vážně nechápu, jak ve své vlasti mohl udělat něco tak tvůrčího, jako vydat desku, když to vypadá, že se svou pasivistou dokáže jenom udělat čaj nebo prodat bagetu... Navíc Ahmadova fixace na stánek s koblihami mi přijde až nezdravá, i když částečně pochopitelná. Také celkem zajímavé téma vztahu se synem je tu zmíněno jen povrchově.(09.07.2006)