Piknik na Hanging Rock (1975)

Magický film. Podmanivá krajina. Úžasná kamera. Skvělé herečky.
Věřila jsem jim tak, že cestou domů z kina jsem se strašlivě bála, ale nebyla jsem sama, nakonec jsme všichni tři přátelé přespali pohromadě a dlouho do noci špekulovali, jak se to mohlo stát... A kde ta děvčata jsou, co se stalo s tou, která se vrátila. Film se nesmazatelně zapsal mezi mé největší filmové zážitky.

Nevím, nakolik je ta vrstva filmu záměrná, ale pokud to bylo celé zamýšlené vnímat optikou "Mike Fitzhubert je záporák filmu, který jedné ženě ublížil a další tři zavraždil", stává se ten film naprosto geniální satirou na bezmocnost žen v umlčené společnosti slušných aristokratů a jejich vychovávaných hospodyněk. A to každým vizuálním a scénáristickým rozhodnutím, aneb sledujeme Mika s obličejem psychopata, jak pozoruje svou oběť, ale scéna je natočená v hávu romantických pestrých barev a hraje do toho líbezná hudba, takže si nikdo ničeho nevšimne včetně diváctva. Plus ona ta líbeznost opravdu krásně fungovala i na mě, film si mě nádherně ukolébal, přesně jak Weir umí. Teda alespoň do doby, než mi přestala sedět návaznost scén a já si začal říkat "proč je tu tahle scéna?" anebo "proč je tu tenhle záběr na Michaela, a proč je tak dlouhý a význam... ou." Pro mě tedy naprosto fascinující zážitek, co ve mně v mnoha ohledech zůstane.Edit:A to přestože zřejmě takzamýšlená nebyla ani původní novela. Takže asi situace podobnáDonnie Darkovi. Film, ze kterého si každý vykouká, co chce, a přesto je fascinující pro všechny.

Mnohými adorovaná první hodina byla pro mne svou první polovinou doslova ubíjející. Při asi deseti minutové scéně holek pobíhající v Adršpachu jak Pavel Trávníčků jsem 4x usnul. NICMÉNĚ pak se to docela zlomí a začne to být sakra zajímavé do té doby, než si člověk uvědomí, že se děj začíná asi dle předlohy zaobírat nejen následky, ale i zbytečnými bočními uličkami v ději. Jak to asi bylo? Paste here: MEME z History channelu.

Film od Weira, od kterého mám pár věcí moc rád. Australské filmy mají navíc svojskou atmosféru, stačí se podívat na Mad Maxe, Krokodýla Dundeeho či i některé pozdější filmy od Weira. Tenhle ale ne, navzdory hodnocení tady to byla příšerně nudná, úmorná slátanina. Většinu filmu to vypadá spíše jako britské kostýmní drama od Austenové - dívčí škola pro lepší vrsty, holčičí štěbetání. Pak se tři holky ztratí někde na skalách a chvíli to začne být i zajímavé - teorie co se mohlo stát, posedlý mladík který je chce najít. Co se stalo se ovšem nedovíme, film ve finále namísto osudu zmizelých řeší jednu chudou studentku. Krásné hudba a občas moc hezké záběry přírody to nezachrání, když chybí pořádný příběh a konec, takže 2*. PS: Dočetl jsem se jak to mělo skončit podle vystřiženého konce v knize, škoda že to Weir nenatočil, mohlo z toho být solidní sci-fi/horor.

What we see and what we seem are but a dream – a dream within a dream.K reprízePiknikujsme se dostal přes reprízuSmrti panen- kdysi mi úzká spřízněnost těch filmů nepřišla na mysl, nyní ano. (11.6. 2022 - oba filmy shodně nesmyslné hodnocení 75%.) Stejně jako v adaptaci novely Jeffrey Eugenidese vstupujeme do společnosti skupiny zdánlivě šťastných dívek v puritánském, sešněrovaném prostředí, v této verzi situace odlehlým internátem. Dívky se oddávají snění, poezii, studiu a piknikům. Existenci dívek zpovzdálí sledují chlapci, pro něž se dívky i jejich zmizení stává bolestivě prožívanou enigmou. Jednou z cest práce s Piknikem je pokus poctivě dešifrovat tajemství, který pochopitelně směřuje jen zpět k interpretujícímu. Proces mizení je ve Weirově skvělém filmu iniciován tajemným geomorfologickým útvarem jménem Hanging Rock, jejíž úpatí bůhví proč slouží ke konání slavností pod širým nebem. Lze vůbec doufat, že bychom něco z lidské mysli se vymykajícím důvodům skály, která tu čekala miliony let jen na nás, mohli pochopit? Nelze a Weir trousí stopy, které nikam nevedou, včetně stop, které odkazují na jiné stopy, které nikam nevedou - jedna z dívek si po návratu ze skály čte knihu s titulem 'Rosebud'. Příběhem o skále, která pohlcuje dívky, navazuje divákovu pozornost na volný konec diluviálních zkušeností, které jsme doufali již nenalézt. Kde Coppola nahlíží příběh očima uhranutých teenagerů, kteří se ve stavu hormonálního vytržení ocitají hranici tajemství blíže než vykastrovaní dospělí, pracuje Weir s čistou kosmickou hrůzou, uhlazenou vynikajícím filmovým řemeslem. Skvělá pomůcka nejen pro ty, které už pohled na 'obyčejné' skály neděsí.