Socialismus (2010)

Ve svém druhém kurzu na Svobodné škole vysokých studií v New Yorku ukázal Roman Jakobson během zimy 1942-43, že je nemožné oddělit zvuk od významu...(...) Proč to ale nezkusit, že?  Godard neponechává netečným ani v osmdesáti letech, kdy si většina filmařů, mají-li ten pech žít, užívá zaslouženého odpočinku v bezpečných repeticích. Během sledování filmu, který je příznačně více o penězích než o socialismu, se mi opakovaně vkrádala otázka po smyslu pojednávat básnivým jazykem o věcech, kterým by slušela spíš přísná pojmová rozprava. Je zřejmé, jakou odpověď by měl Godard: 'Nemá smysl o nich projednávat jinak.' (I když Godard by možná řekl jen 'merde'.) Prosím, ale potom lze jako výsledek očekávat v lepším případě báseň, v horším případě nekonzistentní, nesouvislé blábolení - opět 'merde', chcete-li.Není nic povolnějšího než text.(Tolik k obsahu.) V jednom z odnikud se vynořivších aforismů zaznívá:Ochránit všechny obrazy před jazykem a využívat je. Neboť jsou v poušti, kde je musíme hledat.V této souvislosti považuji za férové zmínit, že jedinými působivými obrazy v poušti zajímavého střihuSocialismujsou ty nikoliv Godardovy. (Tolik k formě.) Raději bych to četl jakoPoznámky o kinematografu II. Z výsledku svým způsobem opovrhujícím filmem jsem vyrozuměl, že by je tak raději uvedl i Jean-Luc Godard.

Dlouho jsem chtěl dát slabší 3*, protože první polovina se mi celkem líbila. Sice tam není vůbec žádný děj (jako v celém filmu), ale jako experiment se mi to zamlouvalo. Hodně se mi na tomhle filmu líbil zvuk, měl jsem sluchátka a nejednou jsem měl pocit, jako by někdo hlasitě mluvil přímo za mnou, i když za mnou je jenom zeď. To se mi skoro nikdy nestalo, že bych mě film zmátl tak, že bych si myslel, že na mě někdo v realitě mluví, ale přitom to je jen v tom filmu. Nevím, jestli by to na mě tak působilo i bez sluchátek, každopádně díky tomu se mi ten film líbí o to víc. Ono dokud se to odehrává na té lodi, tak se to celkem dá, teda pokud vám nevadí experimenty. Druhá polovina, kdy vylezou na souš mě ale nudila, ubylo experimentování a už mi to zase lezlo na nervy. A pak už se to nijak nezlepšilo, bohužel. Jak už jsem psal, děj v tom filmu není, jenom si tam lidi nesouvisle povídají (je v tom pár myšlenek směřující k celku o zkaženosti dnešní doby - s něčím souhlasím, s něčím ne, aspoň v rámci toho, co jsem z toho pobral) do toho se střídají nesouvislé záběry všeho možného, podobně jako u Sbohem jazyku, ale tady mi to nelezlo na nervy. Naopak, občas to je i vtipné, nevím jestli záměrně nebo ne, ať je to tak nebo tak, mám díky tomu z tohohle filmu lepší dojem. Bohužel to ve finále na víc jak lepší 2* nevidím, i když bych rád dal víc. EDIT: Po letech silné 3*

Film, který ukazuje, že Jean-Luc Godard je schopen natáčet i v dnešní době, že nezůstal v minulosti, ale jeho styl je pro mě prostě tak zvláštní, že mě na podobné filmy nebaví koukat. Cítím, že je zde nějaká hlubší myšlenka, ale díky formě se mi ji ani nechce hledat. Jako experiment je to zajímavé, jako výpověď je to dle mého spíše prázdné.

Motto: "Když je zákon nespravedlivý, nahradí jej spravedlnost." Film těhotný obrazy, výkřiky a překřiky, ano i tichem (výpadkem zvuku) je jako skřípot předvídající osud skutečné (i symbolické) Costy Concordie, výletního a zábavního kolosu, lodě bláznů a lodě lumpů, nikoli prostředníka mezi lidmi. "Máte naprostou pravdu, nemám ráda žádný národ. Ani Francouze, ani Američany, ani Němce. Ani židy, ani černochy. Mám ráda pouze své přátele, jsou-li nějací. Nikoho jiného." Barcelona, Řecko, Alžír, Alexandrie, Haifa (k Palestině je "přístup odepřen") jsou jen osamělými zastávkami na cestě za štěstím ("Peníze jsou veřejným statkem." - "Jako voda?" - "Přesně."), za ztraceným pokladem (španělským i z Golden League), za Golbergem ("zlatou horou"), za náhrdelníkem a hodinkami bez ručiček, a možná i za vzácnými papoušky z úvodu, za takovýmihle věcmi ("Des choses comme ça"). Ubohými věcmi, jež mají akorát jméno, které jim dáváme. "Ideje nás rozdělují. Ale sny spojují." - "Ne, noční můry." A tak vstupuje Godard a jejich postřednictvím vytváří osobitý slepenec, který drží tvar. "Všude války. Posledních padesát let. Vidíme se ve válce jako v zrcadle." Dokonce i 'Martinova rodina' je ve skutečnosti jménem francouzské odbojové skupiny. "Je malérem, že kopírujeme stejnou předlohu pocházející z antického Středomoří," říká hlas do záběrů válečných křižníků a tanků. "Epidemie vypukla v Neapoli 1. října 1943, kdy Spojenci vstoupili do tohoto nešťastného města jako osvoboditelé. Svoboda je drahá. A nejde jí vykoupit zlatem ani krví, ale zbabělostí, prostitucí a zradou." A pak velký nápis NAPOLI a něco ve smyslu: Mohou Američané tvrdit, že osvobodili národy, které se současně mají cítít zavázanými a podmaněnými? Rwandská cestující, teď už daleko od zločinů a krve, do větru paluby řekne: "Ubohá Evropo. Utrpení tě neočišťuje, ale kazí. Znovu dosažená svoboda tě neoslavuje, ale pokořuje." Když pak ve filmu podruhé zazní ona věta: Co se dnes změnilo, je to, že "lumpové jsou upřímnější (les salauds sont sinceres)", černošská kameramanka odvětí: "Upřímně věří v Evropu, to je pravda." Jakási odpověď na titulní otázku 'Quo vadis, Europa?'. Martinova garáž je jen útočištěm obklopeným nepřátelským oceánem ztracených iluzí - o Evropě, solidaritě a nejspíš i filmu. Florin (spolu s Lucienem hrdinka Balzacových Ztracených iluzí, stejně jako Alissa a Ludo jsou protagonisty Gidovy Těsné brány) říká: "Vstupujeme do digitálního věku, kdy z různých důvodů lidstvo bude čelit problémům, které si nemohou dovolit ten luxus, aby byly vyjádřeny." Nemůžu se rozhodnout, zda je Godardův digitální film popřením tohoto citátu, nebo jeho potvrzením. Vlastně přesně nevím co, ale tomuhle filmu se cosi podařilo. Oděsa a schody z Křížníku Potěmkina: mělo jít o zlatou legendu, jenomže teď... Pořád se to ještě děje, že jo? "Nechci umřít dřív, než uvidím Evropu opět šťastnou. Dřív, než uvidím slovo 'Rusko' a slovo 'štěstí' opět přiléhající k sobě navzájem jako dvě přezky na opasku."

Socialismus má, podobně jako mnohá Godardova díla poslední doby, strukturu spíše hudební než filmovou. Nejde pouze o to, že sestává po vzoru symfonií ze tří částí, že postrádá celistvý příběh a že se jednotlivé motivy objevují, mizí, zesilují se a ztrácejí na důraze podle principů hudební kompozice. Hlavně však díky rozpojení vazeb mezi obrazem a slovem/zvukem a jejich vyvázání z područí pravidel klasického vyprávění dochází k tomu, že jednotlivé věty či scény postrádají jasné klíče k jejich interpretaci. To však neznamená, že jde o nějakou libovůli. Godardovi šlo vždy především o svobodu.