Smrt podle poslední vůle (1978)

Táto verzia známeho príbehu, je silno poplatná svojej dobe. Veľmi televízne vyzerajúci look a minimálne vizuálne predstavenie. Mnou videná verzia z roku 1927 je skvelým prípadom strašidelne pulzujúceho snímku ( čo je len plus pre nemé ČB filmy ), ktorý občas použije humorné pasáže na oddych, v tomto prípade ide len o thriller s napätím, ktoré sa nekrája, atmosférou ktorá nehustne a záverom, ktorý nemá odpovedajúci finálny twist.

Nemohu říci, že bych byl nějak nadšený. Mojí oblíbenou verzí tak nadále zůstává ta z roku 1939, která více inklinuje ke komedii, i když si zachovává tajemný ráz, ale hlavně je lépe natočena. Zde tvůrci volili spíše temnější stránku příběhu, ale, podle mě, zůstali na půl cestě. Jen kvalita předlohy přebíjí rutinní provedení filmu a skupinu fádních herců, kterou můžou sestavit jedině Briti. V rámci žánru za 3.

Kedže som konečne videl všetky tri verzie Cat and the Canary (existujú ešte nejaké ďalšie?) môžem konečne ako-tak objektívne hodnotiť. Hneď s kraja musím povedať, že druhá verzia z roku 1939 zostáva jednoznačne neprekonaná. Prečo? Pretože toto je nakrútené akosi rutinérsky, bez iskry. Nejaké zaujímavejšie, či odvážnejšie uhly kamery moc neplatia na tých, ktorý už videli väčšinu Argentovej a Martinovej produkcie a napätie zväčša absentuje, pretože ho dosť zrážajú neustále cynicky hláškujúci mužský dediči. Príliš často všetci sršia anglickým suchým humorom a nedokážu povedať jedinú vážnejšiu vetu. V druhej verzii z roku 1939 hláškoval iba Bob Hope, tu všetci... Rovnako musím ešte upozorniť na dobrý pepuov postreh z výkonu hlavnej hrdinky, ktorá sa fakt tvári príliš nezúčastnene a bezstarostne možno až s výnimkou záveru, keď jej už fakt ide do tuhého... Stále som mal pocit, že potenciál je akosi nevyužitý, vyčínanie neznámeho vraha v druhej polovici je akoby z nejakého slabšieho gialla a je dosť nepresvedčivé, pointa akási mdlá a málo prekvapivá. Navyše priznávam, že vychovaný talianskou školou som ešte v samom závere čakal nejaký zvrat oproti originálu ale žiadneho som sa už nedočkal. V podstate teda dosť sklamanie, ale tu kritizovaná rozvláčnosť filmu zase nie je úplne na škodu, tvorcovia majú aspoň dosť času vykresliť charaktery dedičov, a to hlavne preto, že mŕtvych nie je zase toľko ako vo iných variáciách "Desiatich malých černoškov"
Expresívnejšia a temnejšia verzia s roku 1939 je jednoducho neprekonaná a keby som ju nevidel som možno spokojnejší. Takto viac ako tri hviezdičky nedám ani náhodou....

Hororové scény fungují výborně, s humorem je to ale o poznání horší, zasmál jsem se (či pobavil) jen minimálně. Velké minus pro mne představuje postava dědičky jmění starého pána, která i ve chvílích, kdy jí bylo usilováno o život, se tvářila tak nějak nezúčastněně. Celkově mi postavy přišly bez jiskry, osobního charakteru a tak na mne film působil rozvlekle.

Tomu říkám slušná pomsta dědicům. Počkejte si dvacet let a pak vás nechám se navzájem zabíjet. Slušný, záhadný a trochu i vtipný.