Sluneční děti (1986)

U nás trochu opomíjená popkulturní klasika, která v sobě kombinuje populárnější teenager záležitosti jako Modlitba bruslařů (r. 1990), Rudý úsvit (r. 1984) nebo E.T (r.1982). Post-apokalyptická vize, rebelování proti systému a tváře, kterým momentálně patřil svět (v tomto případě Gertz, Haas, DeLouise a především Patric)….takhle to prostě v osmdesátkách fungovalo a já to tak mám rád.

"Sluneční děti" představují maximálně zahuštěný vývar z popkultury osmdesátých let. V samotném základu snímku leží vyprávěcí kostra převzatá ze sportovních středoškolských bijáků. Jenže klasické handrkování se přes vztahy mezi vrstevníky, sportovními utkáními a vzpourami proti autoritám je tentokrát přesazeno do světa pouštní postapokalypsy ala "Šílený Max 2" (či desítek jeho zetkových klonů), do kterého probleskují paprsky new age mysticismu a eko hipísáctví. V souladu s dobovou módou pak ústřední sport kombinuje kolečkové brusle a lacross. A aby toho nebylo málo, je tu ještě hodný mimozemšťan, který ústřední skupinu stmeluje dohromady po vzoru E.T.ho; ostatně celý snímek je pojatý jako akčně dobrodružný rodinný film ala legendární "Rošťáci" či další dobové produkce od Amblinu. Tento postmoderní mišmaš je pak zabydlený nejryzejšími charakterovými šablonami, jaké lze z osmdesátkové konformní kultury vykřesat. Díky tomu film představuje až mistrovské dílo konzervativní manipulace, které nezletilým divákům podsouvá tradiční hodnoty bílého patriarchátu. Za vším krkolomným dobrodružstvím se tak skrývá ani ne moc podprahový návod do života pro dospívající bílé mladíky. Oni sami totiž mají být správňáci a vůdci, zatímco dívky jsou jejich emocionální přívěšky, které musejí ochraňovat, za což pak budou inkasovat polibky, černoši pak jsou fajnoví týpci, kteří bílé vůdce bezvýhradně poslouchají, a indiáni jsou taková divná sebranka žijící v souladu s přírodou stranou společnosti.

Docela milá dětská sci-fi, kterou v 90. letech dávala Nova pod názvem Sluneční děti.
V blíže neurčené budoucnosti se Země ocitá téměř bez vody. To samozřejmě nahrává vzniku diktatur, které skrovných zásob vody využívají tu k nátlaku, tu jako odměnu. Tzv. Protektorát vybudoval v pustinách sirotčince, kam jsou odváženy všechny malé děti, aby se tu v prostředí jakéhosi polovojenského a polovězeňského tábora připravovaly na práci pro Protektorát. Tak tady žijí až do dospělosti, aniž by poznaly své rodiny, a jedinou zábavou je jim organizovaný sport, jistý druh pozemního hokeje. To všechno pod přísným dohledem ekopolicie, která dbá, aby nikdo nevybočil z řady. Sportovní tým složený převážně z teenagerů, který si říká sluneční děti, náhodou objeví ve starém dole podivnou svítící kouli jménem Bodhai, která, jak se ukáže, má zázračné schopnosti. To je vyprovokuje k útěku z tábora do pustiny a následně k boji proti ekopolicii a Protektorátu.
Má to myšlenku, má to spád, co víc ještě chtít.

Určené pre mladšie publikum. 3/10

Nevim koho berou postapokaliptycký bruslaři za doprovodu hnusný rutinní infatilní hudby z osmdesátek, ale mě teda rozhodně ne.