Skafandr a motýl (2007)

Film je natočený veľmi zaujímavo, prevažne z pohľaduJean-Dominiqua. Nevedela a nechcela by som žiť ako on, uväznená vo vlastnom tele. Obdivujem ľudí ktorí to dokážu, vážia si život a sú schopní radovať sa z každej maličkosti. Dnes by už svoju knižku nemusel písať takým náročným spôsobom, veda pokročila. 200 000 slov, to sa musel poriadne namrkať. Jemu aj jeho hereckému predstaviteľoviM.Amalricovipatrí môj obdiv. Krásne zábery na konci filmu, tie sa tiež vydarili. 70%

Na tomto filme zaujme hlavne jeho netradičné spracovanie z pohľadu prvej osoby, no prinesie aj peknú myšlienku o sile vôle, o tom aké je ťažké uniknúť zo svojho skafandra a lietať slobodne, aspoň v mysli..... Ale prekvapivo veľké emócie film nepriniesol (možno s výnimkou tak dvoch scén), preto sú to len také trochu ťarbavé 4* hviezdičky.

Skvělý nástup kameramana Kaminskiho a unikátní vážná tématika slibují hodně, postupně se ale Skafandr a motýl utopí v otravném filozofování a zadumaném přemýšlení nad vším možným, ale k věci je to bohužel málokdy. Mohl to být díky technickému pojetí vyprávění příběhu unikátní film o nemocném a paralyzovaném člověku, namísto toho je to takové francouzská alternativa Vanilla Sky.

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastíMaxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek.[85%]

[3,5*]"We want you to take it easy for a few days." "What do you think I'm doing now?"Veľmi nevšedne pojatá životopisná dráma, zaradená do zoznamu1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Jej nevšednosť spočíva v tom, že je snímaná z perspektívy hlavného hrdinu (Jean-Do), ktorý ostal uväznený vo vlastnom tele. Takže sledujeme okolitý svet tak, ako ho vidí Jean-Do, počujeme jeho (občas sarkasticky vtipné) reakcie na rôzne situácie, hoci v skutočnosti nič nehovorí a prežívame s nim jeho sny a fantázie. A treba dodať, že napriek hrdinovmu obmedzeniu sa je určite na čo pozerať (už len tie dve pôvabné terapeutky!), vďaka výbornej kamere Janusza Kamińského. Film dokáže vyvolávať silné emócie a aj ten prítomný humor je taký skôr cez slzy. Je tu viacero veľmi pôsobivých scén, z ktorých spomeniem hlavne "rozhovory" s otcom a frajerkou a spomienku v závere na tragickú udalosť, ktorá viedla k aktuálnemu hrdinovmu stavu. Výborný je Mathieu Amalric v hlavnej role (aj keď ho až tak často nevidíme), rovnako dobrý je i Max von Sydow v role jeho otca, ale nesklamali ani herečky (všetky tie spanilé devy z hrdinovho okolia). Veľmi dobre je zvolená i hudba, či už ide o klavírne motívy, alebo piesne Toma Waitsa."I decided to stop pitying myself. Other than my eye, two things aren't paralyzed, my imagination and my memory."