Basquiat (1996)

Farebné a pestré, výtvarne zmyselné. Prvý film maliara o maliarovi (bol tu síce aj Matton xRembrandt;no neviem, či sa to ráta x).Identickádiagnóza ako v prípade s názvomTom Ford, no s rozdielnym výsledkom – stále znamenitý počin s prihliadnutím na okolnosti a vlastne aj bez nich. No zatiaľ čo Ford v jehodebutochhraničiacich s géniom nešliapol mimo ani raz, neduhov v Schnabelovej prvotine bolo početne. Na hodinkách dlhotrvajúci vpád do umeleckej elity neveľmi znateľne ilustroval Basquiatove ťaživé a nepekné začiatky, jednotlivé sekvencie sú len nejakými nesúrodými útržkami z cesty na vrchol, dialógy často značne slabé, postavy detto a každý jeden rozhovor pôsobí nesmierne strnulo. Herecky božský je iba Bowie, ktorý žiarivo pulzuje energiu Warhola všade navôkol. Zakomponovanie Schnabela samotného a jeho prác mi neprišlo rušivé, práve naopak; jeho vlastnoručná reprodukcia JMB diel pôsobivá. I keď je pravda, že mi maľby predmetného umelca imponovali naposledy vtedy, keď som mal tak 17 rokov, ale to je teraz irelevantné x)Basquiatnie je ani tak konvenčný životopisný film, je skôr odpudivou a zároveň vťahujúcou imerziou do živla newyorského artového sveta osemdesiatok a minimálne aspoň za to si ho vážim a na čiernobielu verziu vychádzajúcu koncomaprílasom extrémne zvedavý. Nostalgické repete po rovnej dekáde opäť zabolelo...(20.5.2025)Dlho som premýšľal nad tým, prečo bola pre Schnabela (ako primárne maliara) dôležitá čiernobiela verzia. Skvostná Durlingovaesejdáva odpovede, s ktorými sa po ďalšom pozretí stotožňujem. PS: Veľká a opätovná vďaka borcovi menomŠuplík, ktorý mi znova vylovil na žiadosť žiadané, z tmavých hlbín skrytých trackerov. (x/x) (x) (x) (x/x) (9.2.2015) (9.2.2025) (20.5.2025 B&W) (9.2.2026) (13.2.2026)"He says how he'sjealous of the moonbecause you look at it. He's jealous of the sun, because it warms you. He says, 'I feel you, even though I'm not feeling you. I talk to you when I'm not talking to you. I love you. WhenI'm notloving you.'"

Basquiata jsem viděla v devadesátkách v Minikino kavárně a byl to skvělý zážitek. Mrzí mě, že film u nás nevyšel na DVD, respektive hledala jsem ho, ale marně, je perfektně obsazený, krásně natočený a ani s odstupem let, neztratil na kouzlu, stejně jako Basquiatovy čmáranice, které, asi jako jediné, mě z řad expresionistů či neo expresionistů velmi baví! Film se shání složitě, je to blbé, ale je třeba si ho stáhnout, každopadně sehnat se dá, zahrála si v něm celá plejáda zajímavých osobností, včetně obrazů (byť kopií), které, jak ukázala loňská velká výstava ve vídeňské Albertině, stále mají co říct. Příjemný a zábavný popart.

Film, který potěšil mou uměleckou duši. A jeden z mála, který dokáže zprostředkovat atmosféru doby, o které pojednává včetně povah reálných postav. Plejádě skvostných herců vévodí začínající star Jeffrey Wright v roli Basquiata a výběr snad nemohl být lepší. Doba Andyho Warhola tak aspoň na chvíli byla "obdarována" přítomnosti umělce, kterému osud připravil slávu s hořkým koncem.

Film sa mi páčil v tom, ako chlapec, bezdomovec sa vyšvihne a vstúpi do spoločnosti záujmu ľudí a to len vďaka svojmu maliarskemu talentu. Hneď na začiatku filmu sa mi páčila scéna, keď prišiel do reštaurácie, kde sa chcel najesť a stretol sa tam s čašníčkou, s ktorou si padli do oka. Avšak v tejto scéne sme mohli vidieť aj druhú stranu ľudí, keď odmietali obslúžiť úbohých, ktorí potrebujú pomoc. Túto druhú stranu predstavoval čašník, ktorý dal vyviesť Basquita a to aj kvôli tomu, že "robil neporiadok" na stole v reštaurácii. Aj napriek jeho životnému osudu na ulici, bol plný nádeje, lásky a hlavne talentu, čo sa mi na ňom páčilo. Film pekne vykresľuje aj postavenie vplyvných ľudí a ich správanie. V tomto mnoho divákov môže hľadať otázku a odpovede, či sú všetci rovnakí, či všetkých treba hádzať do jedného vreca...

Na "uměleckém" New Yorku druhé poloviny minulého století nebylo pozoruhodné to, že se tam dělo pořád něco nového, ale že toho bylo tolik, že si každý mohl něco vybrat, pro každého tam bylo něco. (Pro mě třeba hudba Mortona Feldmana a myslitele/skladatele Johna Cagea.) Factory Andyho Warhola se mě příliš nedotkla, a John Cale mi byl bližší než Lou Reed, který byl u nás (paralelně s Frankem Zappou) nedotknutelnou a téměř zbožňovanou osobností. Basquiatovy obrazy, spojující africký/haitský primitivismus s popartem a německým expresionismem, mi byl rovněž bližší, hlavně vzhledem k tomu poslednímu - třeba "Jízda na smrtce" (Riding with Death, 1988, krátce před autorovou smrtí). Julian Schnabel je zde "povolaným" filmařem, ví, zná a umí. Je to vidět nejen na "malířské" vizualizaci, ale také na celém diskurzu "newyorské malířské subkultury". Pozn.: Ani k Davidu Bowiemu (ve filmu neměl alternativu) jsem příliš nepřilnul. Překvapila mě však deska, kterou si dodnes rád pouštím - Diamond Dogs).