Síla lidskosti - Nicholas Winton (2002)

Dokázat odhadnout dopředu nešťastný vývoj událostí v podobě války a holocaustu, najít sílu s tím bojovat všemi prostředky, díky tomu ve výsledku zachránit stovky děti a pak o tom pokorně padesát let mlčet… Rozhodně to nepřeženu, když napíši, že je pan Nicholas Winton jednou z největších osobností moderních dějin. Je až s podivem, že je známý tak málo a další filmoví tvůrci se ještě jeho obdivuhodného příběhu nechytili (až na polo dokument Nickyho rodina). Formální stránku tentokrát nechám stranou, nebyla špatná a nádherně vygradovaný závěr dokáže emoce vyvolat naplno. Dávám pět hvězd za téma a za příklad vzepření se zlu a konání dobra tím nejlepším možným způsobem.

Pan Nicholas Winton byl (bohužel už musím používat minulý čas) obrovskou osobnosti, která nemá obdoby. Obyčejný člověk, co jen tak zachránil život téměř 700 dětem a dlouhých 50 let to tajil. Byl vždy prý velmi energický, skromný a vtipný. Ve svých sto letech řídil letadlo. Pan režisér Mináč ho znal. Natočil o něm krásný film Všichni moji blízcí a tento neméně krásný dokument, který na mě velmi taktéž velmi zapůsobil. Bravo!!!

Ano! Dokument nepostrádá historky jednotlivých Wintonových dětí, které si pamatují jen takové drobnosti, jako vřelost nizozemských strážníků a bílý chléb, což jsou opravdu jen maličkosti, ale nesmírně důležité. Samotného diváka nejvíce dojme perfektní moment, kdy si Nicolas Winton uvědomí, že sedí uprostřed všech lidí, jež zachránil. Skvělé uchopení a pochopení tématu. Snad jen škoda, že když pustíme českému národu Sílu lidskosti, polovina se šíleně dojme, ale potom půjde stejně napsat nenávistný komentář na účet syrských uprchlíků, kteří jsou v podobné situaci jako obyvatelé Sudet a židovské děti, jež právě podnítili Wintona k jeho neuvěřitelnému projektu a důležitým činům.

Jediný dokument, na kterém jsem zásluhou základky byl v kině a jediný dokument, který bych si dopřál znovu a znovu. Nikdy jsem o tak silném příběhu tak významného hrdiny neslyšel, až jsem se za to musel stydět. Dokumentární film na počest jeho činům mi ale vše ujasnil a kromě ponaučení o další důležité části dějin 2. světové války mě také neskonale dojal. A to v dokumentární sféře rozhodně není pravidlem, i v případech, kde se jedná o drsnou pravdivou událost.

Moc rád bych dal víc, už jenom kvůli tomu, že po filmu následovala skvělá beseda s někým, kdo se na všech filmech Mateje Mináče podílel, ale ne, tady hodnotím dokument, besedu k tomu jen tak nedostanete... Ze začátku je z toho cítit taková zajímavá retro atmosféra, bohužel, po čase kamsi vyprchá a dokument začne chvilku nudit. Pak se to tedy zase naštěstí rozjede. Co mě zaráží nejvíc je ten fakt, že tady všichni píšou o hrozně emotivním zážitku, všichni u toho prý brečeli... Podle mě - někteří odpusťte mi - to bylo spíš ještě slaboučké a šlo z toho udělat emotivnější zážitek. Třeba část o přepravě dětí byla podle mě natočená více optimisticky. Nějaká zmínka o pocitech dětí při přepravě tu bohužel není, a ta by mě právě zajímala, jelikož být jedním z Wintonových dětí, asi bych si už třeba v šesti letech uvědomil, že se blíží něco zlého a že svoji rodinu možná nikdy neuvidím... Nějaký emotivnější zážitek se konal dvakrát - při scéně z BBC, která je snad všem známá a pak i vyprávění starého člověka, který povídal o návratu z Británie a o tom, že všichni, které znal, jsou mrtví. Tohle byla nejemotivnější scéna snad z celého filmu, jenže pak nám po ní začne hrát Don´t Worry Be Happy a všechno smutné kouzlo předešlé scény bylo rázem pryč. Někdo by to ocenil, mě to vadilo. Asi takhle bych to shrnul. Ale Nicholase Wintona bych rád poznal osobně. 3*