USA versus John Lennon (2006)

Obrazová stránka složená z dobového zpravodajství, rozhovorů, záběrů je přímo luxusní. Skvěle koresponduje s mluveným slovem, ba přímo ho i předstihuje. Mluvené slovo je však převážně agitkou a oslavou sebestředného Lennona, který se ke světovému dění vyjadřoval – podle mě – až hloupě naivně a přitom si neviděl do pusy. Výmluvná je scéna přípravy postele pro jeho mírový rozhovor z postele s Yoko, kterou jim stelou dvě pokojské, pro které by patrně nebyl pobyt v takovém hotelu finančně možný. Takže připravují postel, na které se rozvalí John s manželkou a budou svět přesvědčovat o tom, že všichni musí žít v míru. Jak dlouho by jim tenhle postoj vydržel, kdyby si ty postele museli stlát sami? Nic proti bohatství, které si Lennon sám zaslouženě vydělal, ale blahosklonně pak poskytovat hraběcí rady, to je chucpe. Dokument a promluvy respondentů vytvářejí kolem Lennona gloriolu neohroženého bojovníka za svobodu, který se nebál riskovat vše, zatímco ve skutečnosti se dost hloupě přátelil s lidmi, o jejichž skutečných záměrech a prostředcích nic nevěděl a hrozilo mu tak maximálně, že ho deportují z USA. Tuto atmosféru dokreslují výpovědi bývalých státních zaměstnanců Nixonovy a Hooverovy éry, kteří si teď sypou popel na hlavu. Náznak, že atentát na Lennona si vlastně objednala vláda, už nechtěně parodickou paranoidní oslavu jenom umocňuje.

Lennon měl potřebu vyjadřovat se skoro ke všemu, dneska by určitě radil i klimatologům. A jak mám Beatles rád, tak ta jeho povalování se s Yoko v posteli řadím k totálnímu wtf. Jako dokument zajímavé, vlastně mě ale nepřekvapuje, že na něj měla vláda složku - vzhledem k jeho vlivu na demonstrace atd. 6/10

Takhle to dopadlo, když se John Lennon vymanil z pozitivního vlivu Paula McCartneyho a zdravě konkurenčního vztahu s ním. "Jsme hudebníci. Píšeme geniální skladby, dost revolučními způsoby je nahráváme a pouštíme do světa jedno průlomové album za druhým." Jakmile se místo toho začal poflakovat s (přinejlepším) pošuky typu Jerryho Rubina a soudružkami typu Angely Davisové (v dokumentu schované pod širokým pojmem "radikální aktivistka), napsal jedny z nejslabších věcí svého života (album protestongů Some Time in NYC, což je ještě alespoń sranda, následované Mind Games, což je povětšinou už jenom nuda). A na téhle smutné skutečnosti nic nezmění ani aplaus Noama Chomského. Ano, FBI na Lennona vedla svazek, to určitě nebylo hezké, ale jeho desky v USA normálně vycházely, jeho koncerty se konaly, v televizi a v rádiu a novinách byl pečený vařený. A to i když třeba chodil s plackou s Mao Ce Tungem (takový hodný strýček z Číny, úplný opak ďábla Nixona...) Co by za takový útlak dali ve stejné době v trochu jiné zemi Plastic People of the Universe? P.S. Mám moc rád Johna Lennona, ale tendenční a přemrštěné dokumenty o něm už tolik ne.

Přijde mi to smutné, ale John Lennon měl ve zvyku říkat, co si myslí a nebyl moc ochoten ke kompromisům. Nestává se to často, ale sem tam tu sdělují nepříliš zajímavým způsobem věci, neozvláštněné žádným detailem či mimořádnou poznámkou, která by dokumentu vtiskla pečeť originality. Každopádně jde o film, který už nemusím vidět.

Docela jsem přivítala, že se v TV sešel s téměř jen týdenním odstupem tenhle dokument s daleko obsáhlejším dokumentem o Georgovi Harrisonovi od M. Scorcesiho Zatímco George dobu "po Beatles" kromě hudby věnoval převážně hlubokému pátrání ve své duši (a jak tady někdo krásně napsal: ...a takhle důkladně si to může dovolit jen ten, kdo se nemusíl starat o každoměsíční složenky apod."), John, za velké podpory Yoko, svůj čas a peníze utrácel za rebelii proti stávající vládě USA. Škoda, že mu osud nedopřál zestárnout a my se tudíž nikdy nedozvíme, zda by rebelem zůstal nebo ne..... nicméně to, jak žil(i), se možná zapomene, ale to, co stvořil(i) zůstává i pro další generace