Setkání v Praze, s vraždou (2008)

Ten příběh je svým způsobem skvělý, více Salivarovský, než Škvorecký. Režie už moc ne a výběr herců hyzdí kuňka Vondráčková, protivná Štěpánová a Liška. Liška nemůže hrát doktora, musí vždy hrát blba. Štěpánová nemůže hrát dceru aristokratky a leaderku kapely, vždy jen blbku.  Jinak chválím poselství příběhu, pana Řeháka, Menzela, i Třísku a Lanďáka. Osobně znám kriminalistu, který dokázal, že když někdo ustřelí hlavu hajzlovi a je 53 svědků, nikdo to neviděl. Není to až taková fantasmagorie.

Náhodou jsem přepnul a koukám, absurdní prostřihy na podivný dívčí spoře oděný kvarteto v červeném oparu, asi nějakej biják z devadesátek. Ale chyba lávky, ono to bylo skoro aktuální! Lucka Vondráčková měla asi nejlepší herecký výkon, jinak se ve filmu skládaly klišé na klišé, klipovitost, zoufalé herecké výkony, děj byl zřejmý míle dopředu, prostě celkově hodně, hodně slabé. Nebudu se tu rozepisovat, líp to za mne udělal uživatel Sarkastic.

Film především pokládá jednu základní otázku: Kdy je vhodné brát spravedlnost do rukou a kdy už ne? Přičemž ani ten nejspravedlivější soud světa nebude tak spravedlivý, jako ten poslední, tomu věřím já. Totiž, když zemře komunista, všichni tiše a nenápadně tleskají. O to zvláštní to je u kriminalisty Pavla Kříže. Kdyby to ale udělala matka, jíž zabili dítě, šla by za katr ani by nemrkla. Takže...kde je to správné a kde ne? Hrdinové tohoto příběhu si myslí, že v tomto případě to správné je. Milovníci jazzu si jistě přijdou na své, na mě tohoto druhu hudby bylo až moc. Každopádně je to prostě jen průměrná televizní detektivka na nedělní večer, která ale zanechá alespoň tu špetku na přemýšlení dál.

40%— Problém je v tom, že pointa (tj. jak zemřel Bubeník a kdo to má na svědomí) je zřejmá hned zkraje filmu. Samozřejmě, mohlo tam být překvapení, ale nebylo. Vyšetřovatel tedy svým vyšetřováním pouze stále více potvrzuje to, co divák už dávno ví, nebo aspoň tuší. Vlastně je to z detektivního hlediska docela dobré — postupné odhalování skutečností, zavírání slepých uliček, jen kdyby u diváka nebylo to povědomí o pachateli. Takže nám zbývá pouze moralizování nad tím, jestli je nebo není špatné zavraždit člověka, který se celý svůj život choval hnusně a spoustě lidem přinesl neštěstí, zdravotní újmu i smrt. Autor sice nechává na konci vyšetřovatele Přemka (v podání Pavla Lišky) vyslovit názor, že vražda zůstane vraždou, nicméně i on se nakonec rozhodne podle hesla „bližší košile než kabát“ a oficiálně potvrdí verzi o sebevraždě, aby nepřišel o svoji milou, jejíž otec má na Bubeníkově smrti svůj podíl. Sice z toho pro sebe vyvodí „morální důsledky“ a dává u kriminálky výpověď, ale přesto. Josef Škvorecký to nenapsal špatně, otázky byly znepokojivé a neměly úplně jednoznačné odpovědi, ale vlastní realizace byla trochu těžkopádná a výsledná stopáž zbytečně natahovaná, něco mezi 50 — 60 minutami by bohatě stačilo. Taky si asi šlo odpustit prvoplánovou karikaturu Bubeníkovy milenky v podání Evy Salzmannové, to jeho manželka v podání Jaroslavy Adamové byla mnohem lepší a uvěřitelnější.

Mrtvý komunista, dobrý komunista. Jen pozor, aby se vám po výkonu spravedlnosti nedostal na kobylku detektiv Přema Nejezchleba! On je totiž lubricated as a fox! Typické Škvoreckého tematické rysy i zvučné obsazení v sobě skrývaly jistý potenciál, ale ten byl už od úvodu systematicky zadupán. Ať už nevýrazností, podivnými souhrami náhod (tady asi vládne obsazení trojsedadla v letadle do Prahy) či nekončící sérií prostřihů na jazzovou úlitbu autorovi předlohy. I když tady to spíš než na koncert vypadalo na strip show, kde brzy začnou létat saxofony i poslední zbytky svršků. V rámci bezpečnosti publika doufejme, že ne frontmanky Štěpánové..