Jeskyně zapomenutých snů (2010)

Co jsou to vlastně ty zapomenuté sny? – Od jeskynních malířů, kteří na vrásčitém vápenci zvěčnili pohyb hyen, srstnatých nosorožců, koní, bizonů, kozorožců … a ženského klína, se režisér Herzog liší jen technologicky, uhlíkem a hlinkou je mu moderní optika, ale i on je bdělý snivec, i on světlem vědomí projasňuje tmu bez-vědomého. Nevadí, že na to jde po svém a něco případného si myslí. – Snad je uvnitř každého člověka taková jeskyně zapomenutých snů.

Jedno zaujímavé poučenie mi tento dokument dal:"Nie sme homo sapiens. Nevieme totiž nič."Pravda veľká, len hĺbame a pomaly odkrývame historické fakty či artefakty, ale vždy len uvažujeme a domnievame sa, ako to asi bolo. Hádame a hádame sa, keď máme na rovnakú vec iné názory. Aj to nás posúva vpred, pokiaľ sa teda k názorom nepridá aj človek, čo z mužskými chromozómami a klobásou medzi nohami bude tvrdiť, že on je žena. Toto pravekí ľudia nemuseli riešiť, boli asi inteligentnejší. Ale keď tú "ženu" s hadicou raz archeológovia budú skúmať, zas len potvrdia nespochybniteľné: BOL TO MUŽ.https://dokumenty.tv/jeskyne-zapomenutych-snu-dokument/

"The artist painted this bison with eight legs, suggesting movement - almost a form of proto-cinema."Dokumentárny film zaradený mezi1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorý nepovažujem za nejako obzvlášť skvelý z filmárskeho hľadiska (poznám množstvo dokumentov s podstatne vyššou úrovňou, napr. niektoré od BBC), ale je úchvatný už len mimoriadnym významom objavu, ktorý dokumentuje. A to o to viac, že slávny režisér Werner Herzog bol jediný, ktorému bolo umožnené v jaskyni nakrúcať. Maľby v jaskyni sú krásnymi umeleckými dielami - ani sa nechce veriť, že už pred toľkými desiatkami tisícami rokov mali ľudia také umelecké cítenie. Film je silný na začiatku, kde ide hlavne o predstavovanie objavu a potom ešte na konci, kde pri premietaní jednotlivých malieb znie úžasne podmanivá hudba interpretovaná replikou prehistorickej flauty a ženskými vokálmi. Naproti tomu v strednej časti je film občas umelecky strojený a utápa sa v prázdnych rečiach ("Či to bolo tak a či onak, to sa už nikdy nedozvieme").

Dokument má své kouzlo a sílu, dokud se drží jeskyně. Když začne Herzog teoretizovat a "kolébce člověka" a dokonce přidá naprosto zbytečný dodatek o jaderné elektrárně a krokodýlech, tak mne ztrácí. Přitom základní kostra dokumentu je silná - historie objevu, co se v jeskyni nachází a pak dokonce popis nejen toho, co vidíme, ale i 3D skutečností, kdy si malíři hráli s plasticitou stěny jeskyně, tak rozpohybovaný obraz (Před 37 000 lety! Kam se hrabe Meliés!). A nezůstane jen u zraku, přejdeme brzy i na sluch (jak cinkají zaklesnuté rohy nosorožců plus celá ta sekce o hudbě, píšťalkách a dalších hudebních nástrojích, která sem patří velmi, ale velmi ústrojně), a dokonce i na čich (!), kdy jeskyni ohodnotí slavný parfémář (!). Snad jen chuť a hmat zde chyběly, ale to dost dobře nešlo či nebylo co předat. A po celou dobu dokumentu se mi líbily, jako takové démanty v koruně, výpovědi o snech o lvech, ne o strachu, ale o pochopení ducha kreseb, o Aboringincích, o pocitu, když vyjdete z jeskyně, o pocitech, že vědce v jeskyni někdo sleduje a že vlastně ruší, až to nakonec vyústilo v onu dokonalou historku, proč Aboriginci malují - kterou měl dokument beze slova okamžitě skončit a napařil bych mu větší hodnocení. Až mne zamarazilo. To nemalují oni, to maluje duch, který vede ruku, ruka ducha. Homo Spiritualis. Kurnik - co víc chtít jako důkaz duše v člověku? Celé umění (hudba, sochy, malby i film, jak trefně podotkne jeden z vědců), jen odrážejí ducha v člověku. Herzog v tom vidí ducha člověka, já jako věřící samozřejmě ducha Bohem daného - jako co by rozvíjel duch člověka jen pro samotného člověka?, když duch Boží rozvíjí vzpomínku duše na Boha? Ale to už jsem se dostal někam, kam jsem nechtěl, nejspíš některé, co komentář čtou, popudil, tak se omlouvám.

Je hezké a poučné, že jsme dostali možnost vypravit se do nepřístupné jeskyně a dopodrobna si prohlédnout (plus předlouze, zevrubně analyzovat) unikátní, dokonale zachovalé, nejstarší objevené jeskynní malby na světě. Osobitý filmařský samorost se samozřejmě pokusil i o spirituální, existenciální přesah – omezený náhled do pocitů a snů pravěkého umělce / člověka / lidstva. Osobně mě však téma i zpracování zaujalo jen minimálně.