Seabiscuit (2003)

Základní poselství snímku poněkud rozmlžuje podivná roztříštěnost snímku, která zároveň anatomizuje ústřední příběh a umenšuje prostor pro diváka. Pásmo dokumentárních vložek smíšených se sondami do příkladných sociálních realit a s obrazy v pozicích nepřímých charakteristik, elipsami (rafinovaně redukujícími život na sled sociálně podmíněných kroků) a nepochopitelně i zcela anorganickými scénami, které brání, aby film promluvil zpříma a ke komukoliv. Koho asi tvůrcové mínili oslovit současně scénou z nevěstince, dostihovými závody, meditativním usebráním u ohně, historickými komentáři a revokacemi dětinství většiny zúčastněných? Tak se divák zároveň ocitá v encyklopedii, filmu pro děti a mládež i v pozdně naturalistické revizi osvojených dějin. Z tříště nelze vydolovat charakter – jen karikatury, a to je o to tragičtější, oč významnější je ono sdělení – tedy že žádný úspěch či účel neurčuje hodnotu živé bytosti – že všichni jsme stejně cenní i závažnější již proto, že žijeme. A že tohle všichni potřebujeme slyšet.

[2,5*]"Sometimes all somebody needs is a second chance."Športová dráma o pádoch na dno a opätovnom vzchopení sa, ktorá ma napriek svojim kvalitám veľmi nechytila. V prvom rade sú tie reálie až príliš špecificky americké (osamelý kovboj, americký sen, milionár, atď.), čo ma až tak zaujať nedokázalo. Ešte horšie však je to, že všetky postavy sa na niečo hrajú, niečo predstierajú, všetko je akési strojené a neprirodzené (ako tá umelá, afektovaná fiflena v podaní topornej Elizabeth Banks). Dlho (celú hodinu) som si nevedel nájsť k filmu cestu, keďže navyše nie som žiadnym priaznivcom konských dostihov (a stávkovania už tobôž nie), hoci kone naopak obdivujem (sú to nádherné a inteligentné zvieratá). Napokon, po spomínanej hodine, sa dostavili aj pozitíva - zaujal ma príbeh štyroch životných stroskotancov (vrátane Seabiscuita), ktorých osud zviedol dokopy, zaujalo ma výborné herectvo Jeffa Bridgesa ("milionár") a Chrisa Coopera ("kovboj"), cez ktorých som si našiel cestu aj k ich postavám a zaujala ma ešte aj postava veľmi svojského komentátora v podaní Williama H. Macyho. A nechýba ani pár veľmi pekných scén (napr. pohodička Seabiscuita v stajni s ďalším koňom a so psom). Problém však mám s celkovým posolstvom, ktoré akoby sa film snažil podať. Byť za každú cenu najlepším (je jedno v čom) je to najdôležitejšie na svete? Aby som mal obrovskú publicitu a mohol dávať veľkohubé vyhlásenia, že aký som skvelý? Tak toto sú tie pravé hodnoty? S tým sa akosi nedokážem stotožniť. Ale taký je proste obraz Ameriky (Závod 2 koni počúvalo 40 miliónov ľudí? Seabiscuitovi postavili sochu? Tak to akosi nechápem...). K tomu sa ešte pridáva konská dávka pátosu (vrátane patetickej, medovo vtieravej hudby Randyho Newmana, ktorá má ale občas aj veľmi svetlé momenty) a dielo je dokonané."Everybody thinks we found this broken-down horse and fixed him, but we din't. He fixed us. Every one of us."

Je to můj pocit nikoliv berná mince...Když ti jimž nedávali ostatní šanci /díky předsudkům/ vítězí. Spouta z nás má tedy pocit že je to právě o nich. O životě, který není paříčko. Že spíš se zvednou ti do kterých už si dřív někdo kopl. Pěkná filmařina. Sice nějak překvapivá, ale to nevadí. Je zvláštní, že rodiče " našeho hrdiny" zde nehrají v příběhu další roli. Filmy o sportu mě moc nebrali, ale tohle je fajn.

Docela dobrý, z počátku však trochu rozvleklý. Člověk čeká, kdy se objeví ten kůň a diví se, že John je něco mezi boxerem a otloukacím panákem. Jsou tu nejasnosti v letopočtech (krach na burze 1929, o 6 let později 1933, ale třeba jsem se překouk a bylo to 6 měsíců. Taky je nejasné stáří Charlesova syna, je-li to to miminko zpočátku filmu. No, ale jako celkem je to nadprůměrný film, 70% nahoru na 4*.

Je to moc roztomilá pohádka o nezdolnosti a několikanásobném vzestupu po drtivém pádu, dokonce i s mírnou vzdělávací linkou o hospodářské krizi. Máme tu koně v běhu a vítězství outsidera, další provedení obíbené variace na Popelku. Příběh je jednoduchý a čistý, scenárista osekal četné podstatné odbočky a zjednodušil linii historky, která ve skutečném životě byla mnohem spletitější a mnohoznačnější a neměla zdaleka tolik pohádkových motivů. Právě proto tento starosvětský film působí hřejivě jako hrníček kakaa s mísou koláčků. SHRNUTÍ: Největší vítězství není vždy vyhrávat, ale prohrát, zvednout se a pak teprve zvítězit.