Rodina (1987)

Nedávno jsem četl obsáhlý rozhovor s jedním ekologisticky orientovaným vědcem, který tvrdil, že sto milionů lidí pro tuhle planetu jednoznačně stačí a jakýkoli větší počet její ekosystém zatěžuje. Jak chce počet členů druhu homo sapiens zredukovat na přijatelnou míru, jsem se už naštěstí nedozvěděl, ale myslím, že při sledování Scolova snímku by se mu vrásky na čele prohloubily, když by spatřil, jak se rodinný klan hlavního hrdiny utěšeně rozrůstá. Tahle rodinná freska by se mohla připodobnit k známému románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu s tím rozdílem, že českého spisovatele zajímala především proměna společenských vztahů a samotné společnosti na pozadí příběhu jedné měšťanské rodiny, kdežto Ettore Scolu zajímá a fascinuje konkrétní lidský osud v proměnách času. Dějinné události, jako je vznik, vyvrcholení a pád fašistického režimu, poválečné budování demokracie a rozvoj konzumní společnosti, to všechno divák zaznamenává jen útržkovitě a jakoby na okraj. Režiséra zajímá konkrétní rodina, střetávání a míjení jejích příslušníků, lásky a neshody členů rodinného klanu. Jakkoliv má film více než 2-hodinovou stopáž, vzhledem k velkému množství postav a především k zachycené časové periodě je to nezbytné minimum, i tak je obtížné se orientovat v těch stále se nově objevujících tvářích dětí a vnuků. Celkový dojem: 80 %.

Tyjo lidi, ty charaktery byly vykreslené, kostýmy a masky úžasné a příběhy jednotlivých postav parádní. Zajímavá ukázka jednoho života behěm 120ti minut, ale nějak jsem se u toho nudila...asi proto, že jsem měla guláš v tom, kdo kdo je a když jsem se konečně zorientovala, tak se děj posunul v čase a zase všichni vypadali jinak...

Soundtrack

3 a 1/2

Portrét buržoazní italské rodiny.